Archiv autora: MikiMenin

Západní Tatry 2018

Někdy v průběhu srpna 2018 dostal náš kamarád nápad absolvovat v září Roháče v Západních Tatrách. Když jsme v červenci téhož roku opouštěli Vysoké Tatry, nikdy by nás nenapadlo, že Tatry navštívíme opět, tak brzy. Stačilo jen zvolit termín a doufat, že ještě vyjde počasí….

 Je 27 září 2018 a touha dobýt Západní Tatry se stává skutečností. V 3:30h nás Michal s Mirkou vyzvedávají před domem. Nakládáme vybavení do vozu a můžeme vyrazit. Potřebujeme přijet do Zuberce včas, protože nám v 8:30h odjíždí autobus na výchozí bod Biela Skala…. Cesta ubíhá v poklidu a my s časovou reservou přijíždíme do Zuberce. Od teď se všechny plány mění. Je vidět, že Sivý vrch je pod sněhem. Po konzultaci v místním informačním centru, nám není doporučen výstup na námi zvolenou cestu. Riziko je pro nás bez patřičného horolezeckého vybavení velmi vysoké. Jelikož jsme už z domova měli záložní plán, tak odjíždíme k chatě Zverovka kde necháváme auto……

42659939_10212974780465458_2446958020899373056_oPřipraveni, vybaveni, natěšeni, hurá za dobrodružstvím. Zhruba po kilometru vyndáváme pláštěnky, začíná nám pršet, nevadí. Po třech kilometrech opouštíme asfaltovou cestu a vstupujeme do lesa, začíná tu být i sníh. Zastavujeme na menší foto přestávku u Roháčských vodopádů. Déšť neustává, ale my pokračujeme ve výstupu. Jakmile přijdeme k Rázcestie pod Troma kopami dáváme se tu do řeči s třemi mladými lidmi.IMG_0017 Odkud asi pak jsou? Dva kluci z okolí Brna a holka z Líšně. Michal vyndává slivovičku a vítá Moraváky v Tatrách. Loučíme se, pokračujeme k Roháčským plesům. Tam déšť ustává.

Je sice IMG_0032všude okolo mlha, ale viditelnost dostačující. Když v tom se na chvIMG_0033íli mlha rozestoupí a my jako děti máme radost z té krásy. Máme dobrý čas a proto si děláme přestávku na jídlo a relax.

Po vydatné svačině šup, šup jdeme dál. Počasí se zdá umoudřilo, a proto dolů s pláštěnkami. Čeká nás výstup na Smutné sedlo. Jde se dobře, nečekal bych, že to řeknu, ale Tatry mě baví i v dešti, mlze a sněhu. Cesta je to kamenitá a nekonečná. S „plnou polní“ na moje nohy vysilující. Michal mě uklidňuje: „Cítím vrchol“. IMG_0037Nevím jaký vrchol měl na mysli (já cítil jen horské větry), ale bylo to zhruba ještě asi převýšení 250m na kilometru. Místy byl chodník i částečně pod sněhem, v určitých místech i po kolena. IMG_0057Odměnou pro mě bylo stádo asi dvaceti staticky živých kamzíků. Stáli tam jako by jim lidé nevadili. Já se díval na ně, oni na mě. Copak se jim asi honilo hlavou?

Jsou tři hodiny odpoledne a my vystoupali na Smutné sedlo. I tu potkáváme české turisty. Dokonce je tu IMG_0060paní s dvěma, zhruba osmiletými holčičkami. Sice ho nemám, ale klobouk dolů před nimi. Paní jsme poprosili, aby nám udělala společnou fotografii. Jsme v nadmořské výšce 1.962. Michal, Mirka a Pavča se rozhodli, že si dají dvatisíce. Já při pohledu nahoru raději počkám. Byli tam rychle, ale ta stěna. Když v tom Mirka cestou zpět zakřičí „veletrh“. Kdo by nevěděl co to veletrh znamená, tak je to situace, kdy si v jeden moment natrhnete kalhoty, trenky a prdel. Nakonec vše bez újmy. Naše dnešní cesta se blíží ke konci. Do Žiarské chatyIMG_0094 nám chybí jen 90 minut. Jsme tu, unavení, ale spokojení. Po večeři se ubytováváme a těšíme se na druhý den.

 

IMG_0097Jelikož horelezci vstávají brzy, tak ani my neotálíme. Nezbytná snídaně, konzultace cesty. Volíme zkratku. „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Hláška s filmu mluví sama za sebe. U rozcestníku Žiarská chata potkáváme dva zdatné horolezce Mirka a Jozefa. Ti nám dělají dokonalý doprovod až na nejvyšší horu Roháčů Baníkov. Nelze opomenout, že Jožovi bylo sedmdesát let. Jsem zvědavý jestli já, v jeho věku vylezu aspoň na štafle. Za tři a půl hodiny výstupu jsme probrali za posledních stolet naší společné i současné historie snad úplně vše. Samotný výstup byl dosti náročný (jak pro koho). Pod vrcholem se začalo dosti kazit počasí. Opět mlha, silný vítr a zima co zalézala pod kůži. I přesto bych nevěřil, že i v takových podmínkách si hory zamiluji.

IMG_0156Je pravda, že jsme se připravili o krásná panoramata, ale víme, že se vrátíme a původní plán dokončíme. IMG_0147„Michale,          tentokrát jsme vrcholu dosáhli, toho pravého, horu Baníkov 2.178 m.n.m.“ Tady se naše cesty se slovenskými přáteli rozdělují. Je čeká ještě Hrubá kopa a Tri kopy. My se budeme přes Baníkovské sedlo vracet k chatě Zverovka. Občas potkáme i lidičky v botaskách a kraťasích?! Asi jiný gang. Cesta dolů už je poklidná a dokonce i mlha ustupuje a my studujeme kudy jsme původně měli jít.

IMG_0167IMG_0170IMG_0182

 

Okolo 16h se vracíme k výchozímu bodu, k autu u Zverovky. Batožiny i boty jdou dolů. Únava je znát, však jsme ušli 29km a nastoupali 4.000m. Máme si co vyprávět, však i přes změnu, to bylo fantastické. Už autem se vydáváme do Zuberce, kde máme jednu noc v penzionu. Před spaním „gůglíme“ na doporučení přírodní neupravené termální jezírko Kalamany v Lúčkách. Tam se určitě stavíme….

IMG_0185 IMG_0189 IMG_0196

 

Je konec, za tak krátkou dobu jsme toho zažili i prožili. Byl to další z krásných životních momentů.

Děkuji, Pavčo, Michale i Mirko za skvělé tři dny a těším se na příští rok. „My ty Roháče dáme!“

P.S.: Posielam pozdrav aj bratrom Slovákom.

⇒FOTOGRAFIE zde⇐

 

Vysoké Tatry 2018

Vysoké Tatry 2018 039V pondělí 2. července 2018 se vracíme po devíti letech do Vysokých Tater. Je to naše třetí dovolená v Tatrách. Ubytování máme ve Staré Lesné v penzionu Orion. Něco málo po 17. hodině přijíždíme na místo. Je tu příjemný chládek zhruba 22°C, což nám vyhovuje. Po ubytování jdeme na malou rehabilitační procházku.

Vysoké Tatry 2018 167

Je úterý ráno a jako první cíl jsme si stanovili Skalnaté pleso, Svišťovku a Zelené pleso. Auto parkujeme v Tatranské Lomnici a dostatečně vybaveni pro horskou turistiku vyrážíme vstříc výletu. Ovšem děláme hned na začátku chybu a přepalujeme start. To se u mě projeví po hodině stoupání na Skalnaté pleso. Jsem v háji, hoří mně lýtka, zlobí koleno, nestačím s dechem, jdou na mě mrákoty. Slušný začátek! Představa dalších zhruba 20 km je nemyslitelná. Hold za chyby se platí. Říkám si, že musím, přece to nevzdám! Ale jak to zvládnu, netuším. Nicméně mně samy hory pomohly. Po vyčerpávajícím výstupu na Skalnaté pleso a nutném odpočinku zjišťujeme, že je cesta na Svišťovku z důvodu sesuvu kamení uzavřená. I když je mně to na jednu stranu líto (na Svišťovku jsem chtěl), tak na druhou stranu je to velké vysvobození, určitě bych to nezvládl. Měníme plány a po modré se vydáváme na Malou Svišťovku a zpět k výchozímu bodu (autu). A plánujeme po nečekané změně další dny. Ani netušíte, jak rád jsem došel k autu. Nakoupili jsme nějaké odměny k večernímu čaji…

⇒FOTO Skalnaté pleso⇐

 

Vysoké Tatry 2018 348

Středa. V plánu máme Stezku korunami stromů Bachledka. Vstáváme až okolo osmé hodiny. Přece máme jen Bachledku na celý den. Autem jedeme směr Ždiar k Bachledové dolině. Je zde velké parkoviště, jenže z důvodu výstavby lanové dráhy je zavřené a jsme navigováni na různá malá parkoviště. Měli to dobře organizované a za pouhá tři eura. Dále už je to po svých a celkem prudké stoupání. Bez krosny, jen s fotobatohem, ale i tak nedávám kolenu odpočinout. Když zhruba po hodině přicházíme ke vstupu a kupujeme vstupenky… zní moje věta. „Kam to zas lezeš! Vždyť se bojíš výšek.“ Šel jsem prostředkem a svým vyděšeným výrazem jsem dal lidem najevo, že doleva ani doprava neuhnu. V křeči držíVysoké Tatry 2018 412m fotoaparát a aniž bych tušil, co fotím, tak fotím. No, lidí je tu jako mravenců. A já s vypětím všech sil dosahuji bodu nejvyššího. Je tu taková adrenalinová atrakce. Na samém vrcholu uprostřed věže je síť. Pavča samozřejmě na ní vstupuje. Mě tam nikdo nedostane! Také jsem tam nešel, nemusím mít vše. 

⇒FOTO Stezka korunami stromů Bachledka⇐

 

Vysoké Tatry 2018 599

Čtvrtek. Den, na který jsem se těšil. Jdeme na moji milovanou Chatu pri Zelenom plese. „Luboši, zahraješ si s námi pexeso?“  Má oblíbená věta, kterou ovšem nesnáší kolega Luboš. Jelikož je v Tatrách velké množství turistů, nenecháváme nic náhodě a raději jedeme dříve, abychom chytli místo na parkovišti Biela Voda. I přes včasný výjezd jsme poslední auto, které může zaparkovat. Za námi se už zavírá. Opět velké štěstí. O to větší radost máme si dnešní den užít. Cesta není náročná na výstup ani na vzdálenost, dokonce je vedená jako cyklostezka. Já bych to na kole tedy nejel. Troufám si říci, že to nikdo ani nepojede. Omyl! Po dvou hodinách, když už je to dosti kamenitý terén, tak nás dva cyklisté předjíždí. Sotva jedou, sice nechápu, ale můj obdiv mají.  Když už se pomalu blížíme k Zelenému plesu, tak zkoumáme pohledem, kudy jsme to vlastně před devíti lety šli s klukama ze Svišťovky. Zespodu je to velmi úchvatné. U chaty jen stěží hledáme prázdné místo na sezení. Jdu koupit vynikající zelňačku, kofolu a pohled. Sedíme, jíme a relaxujeme. Do toho slyšíme: My jsme z Kyjova, my z Brna, my z Nového Jičína. Ptám se ženy, zda-li jsme vůbec na Slovensku. Po delší pauze si fotíme ještě Zelené pleso z jiného pohledu a chystáme se na cestu zpět…

⇒FOTO Chata pri Zelenom plese⇐

 

Vysoké Tatry 2018 750

Na pátek jsme zvolili menší výlet. Štrbské pleso a na místě se rozhodli ještě pro vodopád Skok. Štrbské pleso už nevypadá tak atraktivně. Je to hodně o turismu, moc se nám tu nelíbí. Ale co se dá dělat. Jsme tu jako návštěvníci, tak to tak musíme brát. Naučná stezka okolo Štrbského plesa je pěkně udělaná a poučná. Je to místo, které z nějakého námi neznámého důvodu není v obležení turistů. Zřejmě je lákají nějaké atrakce. My si to v klidu a pohodě obcházíme a další kroky směřují po žluté k vodopádu Skok. Tady ten ruch lidí je už znát. Je to krátká pohodová cesta a brzy jsme u vodopádu. Nad vodopádem je vidět černo a já cítím déšť. Dlouho se tu tedy bohužel nezdržujeme a po půlhodince se raději vracíme. Netrvá to dlouho a začíná poprchávat a po chvíli i hřmít. Nicméně my to bez úhony zvládáme a za sucha přicházíme k autu. Bouře nás nedostihla, ale bylo to o fous.

⇒FOTO Štrbské pleso, vodopád Skok⇐

 

Vysoké Tatry 2018 1085

Sobota, den poslední. Na tento den si necháváme Téryho chatu. Je to druhá nejvýše položena chata ve Vysokých Tatrách. Jelikož z pátku na sobotu pršelo a hory se zahalily do mlhy, měli jsme obavy, že je výstup ohrožen. Vyjíždíme v sedm hodin autem směr Starý Smokovec, kde parkujeme v podzemní garáži. Z důvodu mé stálé bolesti v koleni si usnadňujeme cestu. Na Hrebienok jedeme pozemní lanovkou. Mlha je stále všudy přítomná a jemně mží. Nám to ovšem chuť zdolat Terynku nekazí. Jen nefotím, přes mlhu není téměř vidět na pět metrů… Jdeme reálně tři hodiny, čas nevnímám, myslím si, že jsou to teprve dvě. Cesta je dlouhá, ale jde se skvěle, vůbec netušíme, kde jsme. Stoupáme po kamenech, okolo vodopádu a stále… V tom vykoukne nenápadná chatička… „To už jsme tu?“ divím se. „Ano, to je Terynka“ hlásá Pavča. Nechce se mi věřit, ale u chaty zjišťuji, že je tomu tak. Jdeme koupit opět vynikající zelňačku a pohledy, usazujeme se na lavici před chatou. Zpocení i mokří se převlékáme. Když v tom najednou… se rozestoupí mlha jako mávnutím kouzelného proutku. S čelistí téměř na prsou žasneme. Nepopsatelná krása, nádherná jasná obloha a hory se nám otevřely. Jdete v mlze, nevíte kam, jen po zelené na Téryho chatu. Když se dívám do údolí, nechápu jak jsem to mohl vystoupat. Sluníčko svítí, na kamenech sušíme prádlo a je nám fajn. Je tu krásně. Poslední den dovolené jsme si nemohli přát lépe. Za ten týden nám přálo a vycházelo úplně vše. Snad se sem ještě někdy vrátíme a navštívíme námi nenavštívená místa. Co už s jistotou víme, Chata pri Zelenom plese a Téryho chata bude patřit mezi naše oblíbená místa, kam se určitě podíváme znovu. Vysoké Tatry 2018 864Co nezle opomenout, tak jsou to šerpové. Lidé, kteří nosí na zádech neskutečné množství, vážící několik desítek kilogramů zásob. Jednoho jsme potkali i dvakrát. Klobouk dolů! Díky nim se my turisté můžeme občerstvit. 

⇒FOTO Téryho chata⇐

 

V neděli ráno se balíme, loučíme a vracíme domů. Tatry i velmi milí majitelé penzionu nám budou chybět. Těšíme se aspoň domů za dětmi. Bylo tu krásně.      Roman a Pavča

Cyklovýlet s Pavčou do Bratislavy

BratislavaPo týdnu mě čeká opět dálkový cyklovýlet. Tentokrát s Pavčou a pro změnu do Bratislavy. Volíme neděli, v pondělí máme dovolenou a v úterý svátek, spousta dní na případný relax. Budíček máme nastavený na pátou hodinu, abychom mohli zhruba okolo šesté hodiny autem vyrazit do Lanžhotu, kde jsme stanovili výchozí bod.

001Zhruba v sedm hodin jsme na místě. Sundáváme kola, připevňujeme tašky, láhve a tachometry. Jsme připraveni! Sedáme na kola a hurá dobýt Bratislavu. Jelikož je ještě brzy ráno, tak je téměř bezvětří, nikde ani živáčka. Vjíždíme do krásné obory kousek za Lanžhotem, kde je dokonalý asfalt, na dlouhou dobu zřejmě poslední. Cyklostezky na Slovensku nejsou ještě tak kvalitní jako u nás.

004Přijíždíme ke zvláštnímu mostku, kontrolujeme trasu podle GPS a zdá se, že jedeme správně, i cedule ukazují tentýž směr. Nu což, já jakožto zdatný junoch kola přes tento Brooklynský most ochotně přenáším. Jen na druhém konci jsou schody, příliž prudké…. Né, nebojte, nepadám na tu věc co mám na krku. Jen si říkám, kolik takových atrakcí na nás ještě čeká. A tady už začíná ta horší část cyklostezky, vhodná jen pro horská kola. Ovšem odměnou je krásná příroda. První občerstvovací zastávku si děláme u odpočívadla Malé Leváre. Také první a na dlouhou dobu poslední odpočívadlo. Po dvaceti minutové přestávce jedeme samou rovinou a krásnou přírodou. Mezi tím se nám rozfoukalo, zatím v náš prospěch, do zad. Cesta velmi rychle a příjemě ubíhá.

012 Zhruba v 12:30h přijíždíme k Mostu slobody. Čas máme skvělý, tak proč si neudělat malinkou pauzičku. To už víme, že nás čeká pouze patnáct kilometrů do cíle. Ale únava znát je.  Zde už ten pohyb cyklystů je znatelný. V podstatě do této chvíle jich bylo jako šafránu.

016Devínský hrad a soutok Moravy a Dunaje, stoprocentně nejhezčí místo na naší trase. Tak proč si neudělat zase tu pauzičku. Je zde velká koncentrace turistů. Spojení dvou řek je dech beroucí podívaná jakou sílu tyto řeky mají. Možná se tu ještě cestou zpět zastavíme. V 13.33h dobíváme Bratislavu. Poprvé spolu a poprvé na kole v hlavním městě Slovenska. 020

Jsme štastní i unavení. Na cestu zpět ani nepomýšlíme. Víme totiž, že sem s větrem v zádech, bude cesta zpět pravým opakem. Hledáme IC k zakoupení Turistické známky. Nedaří se nám ji sehnat, tak si sedáme v parku a já jdu koupit zmrzlinu. Kupuji ctyři kopečky za 6Eur, vrácím se k Pavči. Zmrzlina je velmi kvalitní a kopečky dostačující pro lahodné osvěžení. Říkám Pavči: „Tak jsme si na kole zajeli na zmrzlinu do Bratislavy a můžeme jet zpět.“

Nuluji tachometr, aby se lépe počítali kilometry do cíle. Pavča to ale nechce slyšet. Něco okolo 30 kilometrů za Bratislavou bojujeme s větrem a únavou. Tušíme, že dnes nedorazíme…..       I přesto všechno cesta vcelku rychle ubíhá. Ve Vysoké pri Morave si dáváme točenou limonádu. Dál už nikde nic nekoupíme, není kde. Okolo dvacáté hodiny přijíždíme k onomu Brooklynskému mostu, to už se začíná stmívat a čeká nás zhruba 25 km k autu. Bude to náročné. Za celou dobu žádné zvíře a během chvíle hned tři srnky. Je už tma a my podjíždíme dálnici D2 u Brodského, voláme dětem, že přijedeme zřejmě okolo půlnoci. Na trase souběžně s dálnicí nás čeká adrenalinové dobrodružství. Prvně je to jelen, obrovská kráva s parohama, běží vedle nás, stín jako od boeingu. Panika, křik, sprint, imaginární Tour de France daleko za námi, na tachometru určitě stopáďo (asi…, je tma, není vidět, ale valíme). Když v tom ve druhé vlně obrovský hluk vedle nás. Rychlík? Vždyť tu nejsou koleje! Srnky? Divočáci? Auta vedle na dálnici jedou pomaleji než my. Řídká stolice je stále na svém místě. V tom hluk utichá, my přestáváme křičet…. Pavči po tom sprintu křupne v koleni, zbylé čtyři kilometry ji tlačím do cíle.

Dlouhý, únavný, ale za to krásný výlet. I adrenalin. Domů přijíždíme něco po třiadvacáté hodině.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Cyklovýlet do Vídně s Michalem

Psal se rok 2016, devátý červenec…. Vraceli jsme se s Michalem na kole z Vídně. Bylo něco okolo jednadvacáté hodiny…, řekl jsem, že už nikdy do Vídně na kole nepojedu.

A ejhle! Ztráta paměti! A já po necelých dvou letech plánuji opět cestu do Vídně. Oslovuji Michala jestli by se nechtěl vypravit se mnou, on souhlasí.

Dva dny před odjezdem se scházíme, abychom se domluvili na detajlech. Ptáme se manželek, zdali nechtějí s námi. Odpověď je jasná a výstižná. „Chlapci děkujeme, ale nemáme zájem.“ Volíme termín na neděli 29 dubna 2018 v 04:00h…..

Je neděle a mě se nějak nechce vstávat, posunuji budík o deset minut. Ovšem další zvonění a vstávání je nevyhnutelné, co kdyby Michal stál už před domem. Po ranní snídani a hygieně se oblékám do sportovního a zároveň i něco teplého, je přeci ještě duben. Upevňuji tašky a nezbytnou výbavu na kolo, když v tom vidím jak za vraty přijíždí Michal. Se zdviženou pravicí se vítáme. Já zapínám GPS a pomocí aplikace Strava začínám nahrávat už můj pátý cyklovýlet do Vídně během čtyř let. Loučím se s ženou a jedeme.

IMG_0522Už víme co nás čeká, tak jedeme v poklidu s cílem „Až tam dojedeme, tak tam budeme.“ Je krásně a zhruba v Žabčicích se začíná rozednívat. To bychom mohli stihnout východ slunce v Pasohlávkách u jezera. A také to tak je. Děláme si malou přestávku pro fotografii. Ideální romantika pro dva blázny (tak nás aspoň nazívají kolegové). Přeci jen v jeden den, je to slušná porce kilometrů. Další zastávku plánujeme U čápů. Tam přijíždíme zhruba v 6:45h. Je teplo, tak jdeme do letního a libujeme si jak nám počasí přeje. Michal velí a my jedeme do Hevlína. U Hevlína už začíná foukat proti vítr, to ovšem není ještě ten vítr co nás bude od Laa a.d. Thaya provázet až do Vídně. A že to byl vítr! Do Loosdorfu po rovině bylo jako do kopce. Tohle nedám Michale. „Stačí jen po ceduli Romane“ s nadhledem mě odpovídá. Nic méně časem zjišťujeme, že to jinam nedáme.

IMG_0535Na odpočívadle před Asparn an der Zaya, našem oblíbeném místě si dáváme delší pauzu. Opleskaní větrem a kopcemi zničení, vyndáváme svačiny z domova. Mě se v hlavě honí myšlenka vzdát to a navrátit se domů. Ovšem když si vzpomenu na Svatě Božáka a jeho RAAM, který jel dvakrát, tak se přeci nepodělám z jedné Vídně. Někde jsem četl, že v 97% je to o hlavě. Dávám tedy hlavu z krku dolů a jedeme….

31531580_10211989195266444_8799599699796426752_n 31437340_10211989194946436_4121963122804129792_n

Paasdorf – jen pro zajímavost. Tam jsem se fotil při mojí první cestě do Vídně. Bylo to před čtyřmi lety (2014) a patnácti kily.

IMG_0551Je 14:45h a my opravdu dosáhli vytouženého cíle. Pár fotografií a můžeme pomýšlet na návrat. Jen doufáme, že zpět nám bude pro změnu foukat do zad. A také se tak stalo, a bylo to velmi příjemné. Cesta tedy příjemně ubíhala. I přesto jsme byli vyprahlí a žíznivý. Jenže byla neděle a v Rakousku vše zavřené. Proto jsme doufali, že v Novém Přerově stihneme hospůdku Pod rákosem. Tam dojíždíme za tmy a paní nám musí oznámit, že zavírají. Michal prosí aspoň o jednu limonádu. Paní nás bylo líto, tak udělala vyjímku a ještě nás obsloužila. Chlazená limonáda ve mě jen zašuměla. Na blízké zastávce se teple oblékáme, protože se přeci jen ochlazuje. Do Měnína přijíždíme 23:45h. A věta „Už nikdy nepojedu“ nezazní. Víme, že pojedeme zas. I přes ten krutý vítr to byl super výlet. Michal odjíždí do Kobylnic za svoji rodinou. A já unavený, ale šťastný, že jsem doma jdu do sprchy a po doplnění tekutin spát.

Již další neděli jedu pro změnu na další cyklovýlet. Ovšem se svojí ženou a to z Lanžhotu do Bratislavy.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Linz a Mauthausen

Neděle 9. července je tu bohužel konec dovolené. Poslední snídaně, balení a loučení s majiteli. Byli jsme tu šťastní a spokojení. Vůbec se nám nechce domů. Těšíme se aspoň na kluky. Cestou domů máme v plánu Dunajskou cyklostezku.

Linz a MauthansenVýchozí bod je rakouské město Linz. Je tu obrovské parkoviště zdarma. Naše cesta měla směřovat na kole do 90 km vzdáleného německého města Passau. Poprvé za celou dovolenou nám do cesty zasahuje počasí. V Passau prší a jde to na Linz, to bychom tomu jeli vstříc. Volíme tedy náhradní plán. Rozhodli jsme se pro návštěvu Koncentračního tábora Mauthausen-Gusen 25 km od Linze směr Wien. Cyklostezka je tu vynikájící 1,5 metrů od břehu Dunaje. Jezdí tu plno cyklistů všemi směry, všech národností. Čeština tu vůbec není vzácností.

186 Linz MauthanzenS větrem v zádech jedeme slušným tempem. Děláme si minimum zastávek a to jen kvůli fotografování. Zhruba po       80 minutách a výšlapu 14% kopce přijíždíme na místo. Je tu velké parkoviště pro jízdní kola. Kola tu nejsou zamčená, jsou na nich tašky i přilby…..

203 Linz MauthanzenKoncentrační tábor Mauthausen-Gusen je místo děsivé historie. Nemám právo k tomu cokoliv psát, takové místo musí navštívit každý sám. Je to tolik let, ale ta historie je tu znát. Po hodinové exkurzi se vracíme ke kolům a stejnou cestou se vracíme zpět.

Nad hlavou se honí mraky a snáší se jemný déšť. Ten trvá jen krátce a my už za sucha dojíždíme k autu. Ještě pár fotografií a domů k dětem. Cestou v autě vzpomínáme na naši nejlepší dovolenou. V 20:15h přijíždíme k domovu. Kluci nám otevírají vrata a s otevřenou náruči nás vítají. Jsme opět všichni čtyři pospolu…..

⇒FOTOGALERIE⇐