Cyklovýlet s Pavčou do Bratislavy

BratislavaPo týdnu mě čeká opět dálkový cyklovýlet. Tentokrát s Pavčou a pro změnu do Bratislavy. Volíme neděli, v pondělí máme dovolenou a v úterý svátek, spousta dní na případný relax. Budíček máme nastavený na pátou hodinu, abychom mohli zhruba okolo šesté hodiny autem vyrazit do Lanžhotu, kde jsme stanovili výchozí bod.

001Zhruba v sedm hodin jsme na místě. Sundáváme kola, připevňujeme tašky, láhve a tachometry. Jsme připraveni! Sedáme na kola a hurá dobýt Bratislavu. Jelikož je ještě brzy ráno, tak je téměř bezvětří, nikde ani živáčka. Vjíždíme do krásné obory kousek za Lanžhotem, kde je dokonalý asfalt, na dlouhou dobu zřejmě poslední. Cyklostezky na Slovensku nejsou ještě tak kvalitní jako u nás.

004Přijíždíme ke zvláštnímu mostku, kontrolujeme trasu podle GPS a zdá se, že jedeme správně, i cedule ukazují tentýž směr. Nu což, já jakožto zdatný junoch kola přes tento Brooklynský most ochotně přenáším. Jen na druhém konci jsou schody, příliž prudké…. Né, nebojte, nepadám na tu věc co mám na krku. Jen si říkám, kolik takových atrakcí na nás ještě čeká. A tady už začíná ta horší část cyklostezky, vhodná jen pro horská kola. Ovšem odměnou je krásná příroda. První občerstvovací zastávku si děláme u odpočívadla Malé Leváre. Také první a na dlouhou dobu poslední odpočívadlo. Po dvaceti minutové přestávce jedeme samou rovinou a krásnou přírodou. Mezi tím se nám rozfoukalo, zatím v náš prospěch, do zad. Cesta velmi rychle a příjemě ubíhá.

012 Zhruba v 12:30h přijíždíme k Mostu slobody. Čas máme skvělý, tak proč si neudělat malinkou pauzičku. To už víme, že nás čeká pouze patnáct kilometrů do cíle. Ale únava znát je.  Zde už ten pohyb cyklystů je znatelný. V podstatě do této chvíle jich bylo jako šafránu.

016Devínský hrad a soutok Moravy a Dunaje, stoprocentně nejhezčí místo na naší trase. Tak proč si neudělat zase tu pauzičku. Je zde velká koncentrace turistů. Spojení dvou řek je dech beroucí podívaná jakou sílu tyto řeky mají. Možná se tu ještě cestou zpět zastavíme. V 13.33h dobíváme Bratislavu. Poprvé spolu a poprvé na kole v hlavním městě Slovenska. 020

Jsme štastní i unavení. Na cestu zpět ani nepomýšlíme. Víme totiž, že sem s větrem v zádech, bude cesta zpět pravým opakem. Hledáme IC k zakoupení Turistické známky. Nedaří se nám ji sehnat, tak si sedáme v parku a já jdu koupit zmrzlinu. Kupuji ctyři kopečky za 6Eur, vrácím se k Pavči. Zmrzlina je velmi kvalitní a kopečky dostačující pro lahodné osvěžení. Říkám Pavči: „Tak jsme si na kole zajeli na zmrzlinu do Bratislavy a můžeme jet zpět.“

Nuluji tachometr, aby se lépe počítali kilometry do cíle. Pavča to ale nechce slyšet. Něco okolo 30 kilometrů za Bratislavou bojujeme s větrem a únavou. Tušíme, že dnes nedorazíme…..       I přesto všechno cesta vcelku rychle ubíhá. Ve Vysoké pri Morave si dáváme točenou limonádu. Dál už nikde nic nekoupíme, není kde. Okolo dvacáté hodiny přijíždíme k onomu Brooklynskému mostu, to už se začíná stmívat a čeká nás zhruba 25 km k autu. Bude to náročné. Za celou dobu žádné zvíře a během chvíle hned tři srnky. Je už tma a my podjíždíme dálnici D2 u Brodského, voláme dětem, že přijedeme zřejmě okolo půlnoci. Na trase souběžně s dálnicí nás čeká adrenalinové dobrodružství. Prvně je to jelen, obrovská kráva s parohama, běží vedle nás, stín jako od boeingu. Panika, křik, sprint, imaginární Tour de France daleko za námi, na tachometru určitě stopáďo (asi…, je tma, není vidět, ale valíme). Když v tom ve druhé vlně obrovský hluk vedle nás. Rychlík? Vždyť tu nejsou koleje! Srnky? Divočáci? Auta vedle na dálnici jedou pomaleji než my. Řídká stolice je stále na svém místě. V tom hluk utichá, my přestáváme křičet…. Pavči po tom sprintu křupne v koleni, zbylé čtyři kilometry ji tlačím do cíle.

Dlouhý, únavný, ale za to krásný výlet. I adrenalin. Domů přijíždíme něco po třiadvacáté hodině.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Cyklovýlet do Vídně s Michalem

Psal se rok 2016, devátý červenec…. Vraceli jsme se s Michalem na kole z Vídně. Bylo něco okolo jednadvacáté hodiny…, řekl jsem, že už nikdy do Vídně na kole nepojedu.

A ejhle! Ztráta paměti! A já po necelých dvou letech plánuji opět cestu do Vídně. Oslovuji Michala jestli by se nechtěl vypravit se mnou, on souhlasí.

Dva dny před odjezdem se scházíme, abychom se domluvili na detajlech. Ptáme se manželek, zdali nechtějí s námi. Odpověď je jasná a výstižná. „Chlapci děkujeme, ale nemáme zájem.“ Volíme termín na neděli 29 dubna 2018 v 04:00h…..

Je neděle a mě se nějak nechce vstávat, posunuji budík o deset minut. Ovšem další zvonění a vstávání je nevyhnutelné, co kdyby Michal stál už před domem. Po ranní snídani a hygieně se oblékám do sportovního a zároveň i něco teplého, je přeci ještě duben. Upevňuji tašky a nezbytnou výbavu na kolo, když v tom vidím jak za vraty přijíždí Michal. Se zdviženou pravicí se vítáme. Já zapínám GPS a pomocí aplikace Strava začínám nahrávat už můj pátý cyklovýlet do Vídně během čtyř let. Loučím se s ženou a jedeme.

IMG_0522Už víme co nás čeká, tak jedeme v poklidu s cílem „Až tam dojedeme, tak tam budeme.“ Je krásně a zhruba v Žabčicích se začíná rozednívat. To bychom mohli stihnout východ slunce v Pasohlávkách u jezera. A také to tak je. Děláme si malou přestávku pro fotografii. Ideální romantika pro dva blázny (tak nás aspoň nazívají kolegové). Přeci jen v jeden den, je to slušná porce kilometrů. Další zastávku plánujeme U čápů. Tam přijíždíme zhruba v 6:45h. Je teplo, tak jdeme do letního a libujeme si jak nám počasí přeje. Michal velí a my jedeme do Hevlína. U Hevlína už začíná foukat proti vítr, to ovšem není ještě ten vítr co nás bude od Laa a.d. Thaya provázet až do Vídně. A že to byl vítr! Do Loosdorfu po rovině bylo jako do kopce. Tohle nedám Michale. „Stačí jen po ceduli Romane“ s nadhledem mě odpovídá. Nic méně časem zjišťujeme, že to jinam nedáme.

IMG_0535Na odpočívadle před Asparn an der Zaya, našem oblíbeném místě si dáváme delší pauzu. Opleskaní větrem a kopcemi zničení, vyndáváme svačiny z domova. Mě se v hlavě honí myšlenka vzdát to a navrátit se domů. Ovšem když si vzpomenu na Svatě Božáka a jeho RAAM, který jel dvakrát, tak se přeci nepodělám z jedné Vídně. Někde jsem četl, že v 97% je to o hlavě. Dávám tedy hlavu z krku dolů a jedeme….

31531580_10211989195266444_8799599699796426752_n 31437340_10211989194946436_4121963122804129792_n

Paasdorf – jen pro zajímavost. Tam jsem se fotil při mojí první cestě do Vídně. Bylo to před čtyřmi lety (2014) a patnácti kily.

IMG_0551Je 14:45h a my opravdu dosáhli vytouženého cíle. Pár fotografií a můžeme pomýšlet na návrat. Jen doufáme, že zpět nám bude pro změnu foukat do zad. A také se tak stalo, a bylo to velmi příjemné. Cesta tedy příjemně ubíhala. I přesto jsme byli vyprahlí a žíznivý. Jenže byla neděle a v Rakousku vše zavřené. Proto jsme doufali, že v Novém Přerově stihneme hospůdku Pod rákosem. Tam dojíždíme za tmy a paní nám musí oznámit, že zavírají. Michal prosí aspoň o jednu limonádu. Paní nás bylo líto, tak udělala vyjímku a ještě nás obsloužila. Chlazená limonáda ve mě jen zašuměla. Na blízké zastávce se teple oblékáme, protože se přeci jen ochlazuje. Do Měnína přijíždíme 23:45h. A věta „Už nikdy nepojedu“ nezazní. Víme, že pojedeme zas. I přes ten krutý vítr to byl super výlet. Michal odjíždí do Kobylnic za svoji rodinou. A já unavený, ale šťastný, že jsem doma jdu do sprchy a po doplnění tekutin spát.

Již další neděli jedu pro změnu na další cyklovýlet. Ovšem se svojí ženou a to z Lanžhotu do Bratislavy.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Linz a Mauthausen

Neděle 9. července je tu bohužel konec dovolené. Poslední snídaně, balení a loučení s majiteli. Byli jsme tu šťastní a spokojení. Vůbec se nám nechce domů. Těšíme se aspoň na kluky. Cestou domů máme v plánu Dunajskou cyklostezku.

Linz a MauthansenVýchozí bod je rakouské město Linz. Je tu obrovské parkoviště zdarma. Naše cesta měla směřovat na kole do 90 km vzdáleného německého města Passau. Poprvé za celou dovolenou nám do cesty zasahuje počasí. V Passau prší a jde to na Linz, to bychom tomu jeli vstříc. Volíme tedy náhradní plán. Rozhodli jsme se pro návštěvu Koncentračního tábora Mauthausen-Gusen 25 km od Linze směr Wien. Cyklostezka je tu vynikájící 1,5 metrů od břehu Dunaje. Jezdí tu plno cyklistů všemi směry, všech národností. Čeština tu vůbec není vzácností.

186 Linz MauthanzenS větrem v zádech jedeme slušným tempem. Děláme si minimum zastávek a to jen kvůli fotografování. Zhruba po       80 minutách a výšlapu 14% kopce přijíždíme na místo. Je tu velké parkoviště pro jízdní kola. Kola tu nejsou zamčená, jsou na nich tašky i přilby…..

203 Linz MauthanzenKoncentrační tábor Mauthausen-Gusen je místo děsivé historie. Nemám právo k tomu cokoliv psát, takové místo musí navštívit každý sám. Je to tolik let, ale ta historie je tu znát. Po hodinové exkurzi se vracíme ke kolům a stejnou cestou se vracíme zpět.

Nad hlavou se honí mraky a snáší se jemný déšť. Ten trvá jen krátce a my už za sucha dojíždíme k autu. Ještě pár fotografií a domů k dětem. Cestou v autě vzpomínáme na naši nejlepší dovolenou. V 20:15h přijíždíme k domovu. Kluci nám otevírají vrata a s otevřenou náruči nás vítají. Jsme opět všichni čtyři pospolu…..

⇒FOTOGALERIE⇐

Stožecká skála a Nové Údolí

Je sobota 8. července, poslední cyklovýlet šumavské dovolené. Cestu jsme si stanovili víceméně oddychovou, zhruba do 40 km. Už z domova předem naplánovanou.

StožecVstáváme s pocitem, že nám zbývá už jediná noc a zítra odjíždíme…. Ale musíme si ten poslední den na Šumavě užít. Je tu tak krásně, že stoprocentně víme, nejsme tu naposledy. Cílem dnešní cesty je Stožecká skála a Nové Údolí. Po snídani ukládáme kola do nosiče a autem se vydáváme směr Volary. U Soumarského mostu je malé nenápadné parkoviště kde začínáme naše první kilometry. První kilometry jsou opět úchvatnou krajinou. Jsou tu jen malé kopečky a nádherná cesta. Všechny cesty jsou tu velice dobře značené. Pomáháme si sice GPS navigací, ale to jen pro kontrolu. Vjíždíme do krásné osady Dobré. Zřejmě se tu zastavil čas, je to velice romantické místo. Jsem na dosah Teplé Vltavě, projíždíme Vltavský luh…… Další kilometry jsou opět do kopce, ale stále úchvatnou přírodou. Zhruba po dvanácti kilometrech přijíždíme k přístřešku pod Stožeckou skálou. Tentokrát se s fotoaparátem vydávám do kopce já. Vjezd cyklistům je zakázán a s koly zůstává Pavča. Po 800 m výšlapu jsem u Stožecké kaple. Pár fotografií a po dalších 200 m jsem na vrcholu Stožecké skály. Jako přikovaný se držím všeho co mě zaručeně udrží. Vždyť mám panickou hrůzu z výšek. I když se bojím, tak nestačím hltat tu krásu a fotografovat. Celý rozklepaný se pomalu vrácím za Pavčou. Ta už nachystala menší svačinu. Do Stožce už sjíždíme z kopce. Menší zdržení v IC pro TZ a pár suvenýrů.

171 Stožecká skála a Nové ÚdolíPo pěti kilometrech přijíždíme do Nového Údolí. Nachází se tu muzeum i konečná stanice ČD a státní hranice s Německem. TZ tu nemají, dnes pán prodal poslední. Tak si kupujeme aspoň chlazenou hroznovou limonádu. Fotíme se u cedule označující německé území. Budeme projíždět zhruba třemi vesnicemi v Německu. V Marchhäuseru je pozůstatek železné opony. Od tam lesní pěšinou a dlouhým příkrým stoupáním přijíždíme do Českých Žlebů. Malá pauza na odpočinek a kontroly směru jízdy. K parkovišti kde máme auto je to už jen sedm kilometrů. Sedm kilometrů po asfaltové silnici pořád s kopce. Při pohledu na tachometr ujíždíme rychlostí 50 km/h…..a Pavča mě ujíždí. Zhruba po čtyřech kilometrech jedou do protisměru cyklisté a my stále ve vysoké rychlosti dolů. Vůbec jím nezávidíme, když víme co je čeká. Pavča je překvapená jak jsme najednou rychle u auta….

⇒FOTOGRAFIE⇐

Poledník a Železná Ruda – Alžbětín

Další den Šumavské dovolené byl opět cyklistický. Předem naplánovaný výlet byl tentokrát až do Alžbětína u Železné rudy. Výchozí bod byl v obci Modrava kam jsme přijeli autem.

PoledníkZhruba kolem 11h parkujeme auto na Modravském parkovišti. Během pár minut jsme připraveni vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Tentokrát víme, že nás čeká pěkný výšlap. Začátek je poklidný po skvělém asfaltu podél Roklanského potoka. To ale netrvá dlouho a po projetí okolo bývalé Javoří pily jdeme do stoupáku. Začínáme zhruba   na 950 m n.m. A jedeme zhruba šest kilometrů na poledník ve výšce 1.315 m n.m. Asfalt se mění v šotolinu a u vrcholu je to už jen povrch ve formě štěrku. Za 75 minut z Modravy stojíme pod rozhlednou Poledník. Jako vždy odmítám vystoupat na vrchol rozhledny. V tomto je přeborník Pavča, výšek se nebojí. Bere tedy fotoaparát a ochotně jde vystoupat 227 schodů. Mě se třepou kolena jen při pohledu nahoru z pevné země. Aspoň mohu hlídat kola. Fouká dost silný vítr. Snad nám nepřinese déšť.

Oblékáme si mikiny, protože vítr je i vcelku studený, ale jen na chvíli. Po sjetí prudkého kopce do obce Prášily mé kroky míří do obchůdku pro něco studeného na pití a dobrého do žaludku. Po konzumaci ještě běžím do IC. Ano, pro známky. Z Prášil jedeme stále z kopce, to je vždy příjemné. Úsměv máme stále na rtu, zřejmě nevíme co nás čeká…..

Poledník Alžbětín 071Opět stále do kopce, něco kolem deseti kilometrů se stoupáním místy okolo 14%. I když Pavča stále šlape do pedálu, dochází nám humor i síly. Uvědomujeme si, že po dojetí do Alžbětína bude už něco kolem 16h a zpět úplně stejná cesta 40km. To není dobré, nějak jsme do teď nehlídali čas. Řešíme záložní variantu. První prozatím schůdnou je, že Pavča pojede i s kolem autobusem a já v rychlejším tempu to dojedu. Mám přeci o něco více najeto. Tak nějak by to šlo. Sjíždíme devět kilometrů z kopce do Alžbětína. To už se mi hlavou honí myšlenka, že to zpět v rozumném čase nedám, a proto pojedeme autobusem oba. Takže hlavy jsou čisté a my opět chichi a chacha. V Alžbětíně přišla rána, s kterou jsme nepočítali. Autobus už žádný nejede! Co teď? Existuje už jen jedna možnost. Pojedeme se podívat na nádraží (náš cíl), kterým skrze polovinou budovy prochází státní hranice s Německem, jestli nepojede nějaký vlak. Vlaky jezdí, jen do Plzně a Prahy. Zoufalá situace! Je něco kolem půl paté odpoledne, čtyřicet kilometrů k autu a z Modravy do penzionu sedmdesát kilometrů. Jet zpět…, a až tam budem, tak tam budem. Na to sice už nemáme psychickou sílu, ale nic jiného nezbývá….. „A co kdybychom jeli do Železné Rudy, tam si koupím knihu a počkám na Tebe zlato“ hlásá Pavča. Ano dobrý nápad, souhlasím, však se třeba vrátím než ji přečteš. Přijíždíme do Železné Rudy, míjíme autobusovou zástávku…. ZÁZRAK!!! Za 40 minut jede autobus s převozem kol až na Modravu. To jsme opravdu nečekali. Nic lepší v tu chvíli na světě nebylo. V zahrádce penzionu si objednáváme zmrzlinu a točenou malinovku. V 17:20h vyhlížíme autobus….autobus za pět minut přijíždí…sedíme v autobuse a už opět šťastní jedeme k autu….. Pan řidič a jeho kolega byli pro nás nejlepšími přáteli. Zvláštní zakončení výletu, ale opět stál za to. Tohle člověk nezažije každý den.

⇒FOTOGALERIE⇐