V pondělí 2. července 2018 se vracíme po devíti letech do Vysokých Tater. Je to naše třetí dovolená v Tatrách. Ubytování máme ve Staré Lesné v penzionu Orion. Něco málo po 17. hodině přijíždíme na místo. Je tu příjemný chládek zhruba 22°C, což nám vyhovuje. Po ubytování jdeme na malou rehabilitační procházku.
Je úterý ráno a jako první cíl jsme si stanovili Skalnaté pleso, Svišťovku a Zelené pleso. Auto parkujeme v Tatranské Lomnici a dostatečně vybaveni pro horskou turistiku vyrážíme vstříc výletu. Ovšem děláme hned na začátku chybu a přepalujeme start. To se u mě projeví po hodině stoupání na Skalnaté pleso. Jsem v háji, hoří mně lýtka, zlobí koleno, nestačím s dechem, jdou na mě mrákoty. Slušný začátek! Představa dalších zhruba 20 km je nemyslitelná. Hold za chyby se platí. Říkám si, že musím, přece to nevzdám! Ale jak to zvládnu, netuším. Nicméně mně samy hory pomohly. Po vyčerpávajícím výstupu na Skalnaté pleso a nutném odpočinku zjišťujeme, že je cesta na Svišťovku z důvodu sesuvu kamení uzavřená. I když je mně to na jednu stranu líto (na Svišťovku jsem chtěl), tak na druhou stranu je to velké vysvobození, určitě bych to nezvládl. Měníme plány a po modré se vydáváme na Malou Svišťovku a zpět k výchozímu bodu (autu). A plánujeme po nečekané změně další dny. Ani netušíte, jak rád jsem došel k autu. Nakoupili jsme nějaké odměny k večernímu čaji…
Středa. V plánu máme Stezku korunami stromů Bachledka. Vstáváme až okolo osmé hodiny. Přece máme jen Bachledku na celý den. Autem jedeme směr Ždiar k Bachledové dolině. Je zde velké parkoviště, jenže z důvodu výstavby lanové dráhy je zavřené a jsme navigováni na různá malá parkoviště. Měli to dobře organizované a za pouhá tři eura. Dále už je to po svých a celkem prudké stoupání. Bez krosny, jen s fotobatohem, ale i tak nedávám kolenu odpočinout. Když zhruba po hodině přicházíme ke vstupu a kupujeme vstupenky… zní moje věta. „Kam to zas lezeš! Vždyť se bojíš výšek.“ Šel jsem prostředkem a svým vyděšeným výrazem jsem dal lidem najevo, že doleva ani doprava neuhnu. V křeči drží
m fotoaparát a aniž bych tušil, co fotím, tak fotím. No, lidí je tu jako mravenců. A já s vypětím všech sil dosahuji bodu nejvyššího. Je tu taková adrenalinová atrakce. Na samém vrcholu uprostřed věže je síť. Pavča samozřejmě na ní vstupuje. Mě tam nikdo nedostane! Také jsem tam nešel, nemusím mít vše.
⇒FOTO Stezka korunami stromů Bachledka⇐
Čtvrtek. Den, na který jsem se těšil. Jdeme na moji milovanou Chatu pri Zelenom plese. „Luboši, zahraješ si s námi pexeso?“ Má oblíbená věta, kterou ovšem nesnáší kolega Luboš. Jelikož je v Tatrách velké množství turistů, nenecháváme nic náhodě a raději jedeme dříve, abychom chytli místo na parkovišti Biela Voda. I přes včasný výjezd jsme poslední auto, které může zaparkovat. Za námi se už zavírá. Opět velké štěstí. O to větší radost máme si dnešní den užít. Cesta není náročná na výstup ani na vzdálenost, dokonce je vedená jako cyklostezka. Já bych to na kole tedy nejel. Troufám si říci, že to nikdo ani nepojede. Omyl! Po dvou hodinách, když už je to dosti kamenitý terén, tak nás dva cyklisté předjíždí. Sotva jedou, sice nechápu, ale můj obdiv mají. Když už se pomalu blížíme k Zelenému plesu, tak zkoumáme pohledem, kudy jsme to vlastně před devíti lety šli s klukama ze Svišťovky. Zespodu je to velmi úchvatné. U chaty jen stěží hledáme prázdné místo na sezení. Jdu koupit vynikající zelňačku, kofolu a pohled. Sedíme, jíme a relaxujeme. Do toho slyšíme: My jsme z Kyjova, my z Brna, my z Nového Jičína. Ptám se ženy, zda-li jsme vůbec na Slovensku. Po delší pauze si fotíme ještě Zelené pleso z jiného pohledu a chystáme se na cestu zpět…
⇒FOTO Chata pri Zelenom plese⇐
Na pátek jsme zvolili menší výlet. Štrbské pleso a na místě se rozhodli ještě pro vodopád Skok. Štrbské pleso už nevypadá tak atraktivně. Je to hodně o turismu, moc se nám tu nelíbí. Ale co se dá dělat. Jsme tu jako návštěvníci, tak to tak musíme brát. Naučná stezka okolo Štrbského plesa je pěkně udělaná a poučná. Je to místo, které z nějakého námi neznámého důvodu není v obležení turistů. Zřejmě je lákají nějaké atrakce. My si to v klidu a pohodě obcházíme a další kroky směřují po žluté k vodopádu Skok. Tady ten ruch lidí je už znát. Je to krátká pohodová cesta a brzy jsme u vodopádu. Nad vodopádem je vidět černo a já cítím déšť. Dlouho se tu tedy bohužel nezdržujeme a po půlhodince se raději vracíme. Netrvá to dlouho a začíná poprchávat a po chvíli i hřmít. Nicméně my to bez úhony zvládáme a za sucha přicházíme k autu. Bouře nás nedostihla, ale bylo to o fous.
⇒FOTO Štrbské pleso, vodopád Skok⇐
Sobota, den poslední. Na tento den si necháváme Téryho chatu. Je to druhá nejvýše položena chata ve Vysokých Tatrách. Jelikož z pátku na sobotu pršelo a hory se zahalily do mlhy, měli jsme obavy, že je výstup ohrožen. Vyjíždíme v sedm hodin autem směr Starý Smokovec, kde parkujeme v podzemní garáži. Z důvodu mé stálé bolesti v koleni si usnadňujeme cestu. Na Hrebienok jedeme pozemní lanovkou. Mlha je stále všudy přítomná a jemně mží. Nám to ovšem chuť zdolat Terynku nekazí. Jen nefotím, přes mlhu není téměř vidět na pět metrů… Jdeme reálně tři hodiny, čas nevnímám, myslím si, že jsou to teprve dvě. Cesta je dlouhá, ale jde se skvěle, vůbec netušíme, kde jsme. Stoupáme po kamenech, okolo vodopádu a stále… V tom vykoukne nenápadná chatička… „To už jsme tu?“ divím se. „Ano, to je Terynka“ hlásá Pavča. Nechce se mi věřit, ale u chaty zjišťuji, že je tomu tak. Jdeme koupit opět vynikající zelňačku a pohledy, usazujeme se na lavici před chatou. Zpocení i mokří se převlékáme. Když v tom najednou… se rozestoupí mlha jako mávnutím kouzelného proutku. S čelistí téměř na prsou žasneme. Nepopsatelná krása, nádherná jasná obloha a hory se nám otevřely. Jdete v mlze, nevíte kam, jen po zelené na Téryho chatu. Když se dívám do údolí, nechápu jak jsem to mohl vystoupat. Sluníčko svítí, na kamenech sušíme prádlo a je nám fajn. Je tu krásně. Poslední den dovolené jsme si nemohli přát lépe. Za ten týden nám přálo a vycházelo úplně vše. Snad se sem ještě někdy vrátíme a navštívíme námi nenavštívená místa. Co už s jistotou víme, Chata pri Zelenom plese a Téryho chata bude patřit mezi naše oblíbená místa, kam se určitě podíváme znovu. 
Co nezle opomenout, tak jsou to šerpové. Lidé, kteří nosí na zádech neskutečné množství, vážící několik desítek kilogramů zásob. Jednoho jsme potkali i dvakrát. Klobouk dolů! Díky nim se my turisté můžeme občerstvit.
V neděli ráno se balíme, loučíme a vracíme domů. Tatry i velmi milí majitelé penzionu nám budou chybět. Těšíme se aspoň domů za dětmi. Bylo tu krásně. Roman a Pavča