Zpravodajství ze závodu 21.-22.06.2019:

15:55h: Všichni účastníci už stojí na startu.

16:00h: Je to tu! Start osmnáctého ročníku.

16:15h: Projíždíme okolo našeho domu. Fotí nás náš syn Tomáš a mávají sousedé. Máme úsměv na rtu, vždyť jsme teprve na začátku.

17:18h: Dokončujeme první kolo. Jede se za velkých teplot, ve vysokém tempu.

18:55h: Jsme ve třetím kole a 62 km za sebou. Děláme doma občerstvovací přestávku. Letos to jde stuha. Je velké vedro. Vítr naštěstí fouká letos příhodně pro nás.

19:45h: Konečně se nám ochlazuje, i vítr ustává, jede se příjemně. Dokonce řídne i intenzita dopravy.

20:45h: Krásný západ slunce a my se nacházíme ve čtvrtém kole. Stále nás to baví.

20:55h: Další krátká pauzička. Budeme je dělat v každém kole. Jedeme přeci jen pro radost a nejsme nejmladší.

22:45h: V nohách máme 118km (v pátém kole). Pavča jede ve velkém tempu. Pokud jí to takto půjde dál, tak si zlepší osobní rekord. Teď si dáme sprchu, polévku a pohárek Pepsi. Po krátké pauze opět do pedálů.

00:10h: Dostavuje se u mě krize. Venku je 20°C, ale mě je zima. Na trati je stále dosti cyklistů. My si děláme delší přestávku. Pro jistotu si nastavuji budíka, abych se neprobudil až ráno.

02:50h: Jsme v sedmém kole, ujeto 170km. Zatím je to slušný výsledek. Uvidíme co s přibývající únavou. Každopádně jdeme odpočívat.

05:00h: Začíná nový den. Sluníčko vychází, ptáčkové zpívají a my pokořili 200km. Dáme sprchu, malou snídani a snad ještě zvládneme 140km, abychom ujeli 12 okruhů. Noc uběhla velmi rychle. Do konce závodu chybí 11 hodin.

06:45h: Kolega závodník mě hlásí: „Proč netáhneš ženu Ty?“ Copak to jde, když mě pocelý závod ujíždí?! Je pod mrakem a velmi příjemně se jede.

09:15h: Vjíždíme do desátého kola. Deset kol je Pavči rekord a to jede letos teprve po třetí. Zdá se, že ho letos pokoří.

11:35h: Je to tu. Dvanáct kol sice nedáme, ale jedenáct ano. Najíždíme tedy do posledního jedenáctého kola. Dlouho jsme to zvažovali, ale únava i vítr rozhodli o konci. Poslední kolo si projedeme pomalu s větším odpočinkem a návštěvou známých v Opatovicích.

15:00h: Přijíždíme do cíle. Unavení, ale zdraví. Oba dva jsme dosáhli stejného cíle v délce 312,4 km.

16:00h: Končí osmnáctý ročník K24. Podle pořadatelů je K24 plnoletá a půjde zřejmě do světa. Byla to poslední K24? Doufejme, že né. Byla by to škoda. I letos jsme zažili opět profesionální přístup a partu skvělých lidí.

17:15h: Vyhlášení výsledků probíhá v sále oratoře, venku intenzivně prší. Pršelo před závodem, prší po závodě, i to počasí stálo při nás. Vyšlo úplně vše. Gratulujeme všem k dosaženým výsledkům. Nesmím zapomenout na ženu, která si vylepšila svůj osobní rekord. Opět mě byla oporou a celou cestu mě prorážela vzduch.

Výsledky ženy – Pavča 312,4km (č.104)

Výsledky muži – Roman 312,4km (č.103)

„Díky všem za bezvadných dvacet čtyři hodin“ Jedeme domů si užít zasloužené regenerace.

 Je 27 září 2018 a touha dobýt Západní Tatry se stává skutečností. V 3:30h nás Michal s Mirkou vyzvedávají před domem. Nakládáme vybavení do vozu a můžeme vyrazit. Potřebujeme přijet do Zuberce včas, protože nám v 8:30h odjíždí autobus na výchozí bod Biela Skala…. Cesta ubíhá v poklidu a my s časovou reservou přijíždíme do Zuberce. Od teď se všechny plány mění. Je vidět, že Sivý vrch je pod sněhem. Po konzultaci v místním informačním centru, nám není doporučen výstup na námi zvolenou cestu. Riziko je pro nás bez patřičného horolezeckého vybavení velmi vysoké. Jelikož jsme už z domova měli záložní plán, tak odjíždíme k chatě Zverovka kde necháváme auto……

Připraveni, vybaveni, natěšeni, hurá za dobrodružstvím. Zhruba po kilometru vyndáváme pláštěnky, začíná nám pršet, nevadí. Po třech kilometrech opouštíme asfaltovou cestu a vstupujeme do lesa, začíná tu být i sníh. Zastavujeme na menší foto přestávku u Roháčských vodopádů. Déšť neustává, ale my pokračujeme ve výstupu. Jakmile přijdeme k Rázcestie pod Troma kopami dáváme se tu do řeči s třemi mladými lidmi. Odkud asi pak jsou? Dva kluci z okolí Brna a holka z Líšně. Michal vyndává slivovičku a vítá Moraváky v Tatrách. Loučíme se, pokračujeme k Roháčským plesům. Tam déšť ustává.

Je sice všude okolo mlha, ale viditelnost dostačující. Když v tom se na chvíli mlha rozestoupí a my jako děti máme radost z té krásy. Máme dobrý čas a proto si děláme přestávku na jídlo a relax.

Po vydatné svačině šup, šup jdeme dál. Počasí se zdá umoudřilo, a proto dolů s pláštěnkami. Čeká nás výstup na Smutné sedlo. Jde se dobře, nečekal bych, že to řeknu, ale Tatry mě baví i v dešti, mlze a sněhu. Cesta je to kamenitá a nekonečná. S „plnou polní“ na moje nohy vysilující. Michal mě uklidňuje: „Cítím vrchol“. Nevím jaký vrchol měl na mysli (já cítil jen horské větry), ale bylo to zhruba ještě asi převýšení 250m na kilometru. Místy byl chodník i částečně pod sněhem, v určitých místech i po kolena. Odměnou pro mě bylo stádo asi dvaceti staticky živých kamzíků. Stáli tam jako by jim lidé nevadili. Já se díval na ně, oni na mě. Copak se jim asi honilo hlavou?

Jsou tři hodiny odpoledne a my vystoupali na Smutné sedlo. I tu potkáváme české turisty. Dokonce je tu paní s dvěma, zhruba osmiletými holčičkami. Sice ho nemám, ale klobouk dolů před nimi. Paní jsme poprosili, aby nám udělala společnou fotografii. Jsme v nadmořské výšce 1.962. Michal, Mirka a Pavča se rozhodli, že si dají dvatisíce. Já při pohledu nahoru raději počkám. Byli tam rychle, ale ta stěna. Když v tom Mirka cestou zpět zakřičí „veletrh“. Kdo by nevěděl co to veletrh znamená, tak je to situace, kdy si v jeden moment natrhnete kalhoty, trenky a prdel. Nakonec vše bez újmy. Naše dnešní cesta se blíží ke konci. Do Žiarské chaty nám chybí jen 90 minut. Jsme tu, unavení, ale spokojení. Po večeři se ubytováváme a těšíme se na druhý den.

Jelikož horelezci vstávají brzy, tak ani my neotálíme. Nezbytná snídaně, konzultace cesty. Volíme zkratku. „Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ Hláška s filmu mluví sama za sebe. U rozcestníku Žiarská chata potkáváme dva zdatné horolezce Mirka a Jozefa. Ti nám dělají dokonalý doprovod až na nejvyšší horu Roháčů Baníkov. Nelze opomenout, že Jožovi bylo sedmdesát let. Jsem zvědavý jestli já, v jeho věku vylezu aspoň na štafle. Za tři a půl hodiny výstupu jsme probrali za posledních stolet naší společné i současné historie snad úplně vše. Samotný výstup byl dosti náročný (jak pro koho). Pod vrcholem se začalo dosti kazit počasí. Opět mlha, silný vítr a zima co zalézala pod kůži. I přesto bych nevěřil, že i v takových podmínkách si hory zamiluji.

Je pravda, že jsme se připravili o krásná panoramata, ale víme, že se vrátíme a původní plán dokončíme. „Michale,          tentokrát jsme vrcholu dosáhli, toho pravého, horu Baníkov 2.178 m.n.m.“ Tady se naše cesty se slovenskými přáteli rozdělují. Je čeká ještě Hrubá kopa a Tri kopy. My se budeme přes Baníkovské sedlo vracet k chatě Zverovka. Občas potkáme i lidičky v botaskách a kraťasích?! Asi jiný gang. Cesta dolů už je poklidná a dokonce i mlha ustupuje a my studujeme kudy jsme původně měli jít.

Okolo 16h se vracíme k výchozímu bodu, k autu u Zverovky. Batožiny i boty jdou dolů. Únava je znát, však jsme ušli 29km a nastoupali 4.000m. Máme si co vyprávět, však i přes změnu, to bylo fantastické. Už autem se vydáváme do Zuberce, kde máme jednu noc v penzionu. Před spaním „gůglíme“ na doporučení přírodní neupravené termální jezírko Kalamany v Lúčkách. Tam se určitě stavíme….

Je konec, za tak krátkou dobu jsme toho zažili i prožili. Byl to další z krásných životních momentů.

Děkuji, Pavčo, Michale i Mirko za skvělé tři dny a těším se na příští rok. „My ty Roháče dáme!“

P.S.: Posielam pozdrav aj bratrom Slovákom.

⇒FOTOGRAFIE zde⇐

Je úterý ráno a jako první cíl jsme si stanovili Skalnaté pleso, Svišťovku a Zelené pleso. Auto parkujeme v Tatranské Lomnici a dostatečně vybaveni pro horskou turistiku vyrážíme vstříc výletu. Ovšem děláme hned na začátku chybu a přepalujeme start. To se u mě projeví po hodině stoupání na Skalnaté pleso. Jsem v háji, hoří mně lýtka, zlobí koleno, nestačím s dechem, jdou na mě mrákoty. Slušný začátek! Představa dalších zhruba 20 km je nemyslitelná. Hold za chyby se platí. Říkám si, že musím, přece to nevzdám! Ale jak to zvládnu, netuším. Nicméně mně samy hory pomohly. Po vyčerpávajícím výstupu na Skalnaté pleso a nutném odpočinku zjišťujeme, že je cesta na Svišťovku z důvodu sesuvu kamení uzavřená. I když je mně to na jednu stranu líto (na Svišťovku jsem chtěl), tak na druhou stranu je to velké vysvobození, určitě bych to nezvládl. Měníme plány a po modré se vydáváme na Malou Svišťovku a zpět k výchozímu bodu (autu). A plánujeme po nečekané změně další dny. Ani netušíte, jak rád jsem došel k autu. Nakoupili jsme nějaké odměny k večernímu čaji…

⇒FOTO Skalnaté pleso⇐

Středa. V plánu máme Stezku korunami stromů Bachledka. Vstáváme až okolo osmé hodiny. Přece máme jen Bachledku na celý den. Autem jedeme směr Ždiar k Bachledové dolině. Je zde velké parkoviště, jenže z důvodu výstavby lanové dráhy je zavřené a jsme navigováni na různá malá parkoviště. Měli to dobře organizované a za pouhá tři eura. Dále už je to po svých a celkem prudké stoupání. Bez krosny, jen s fotobatohem, ale i tak nedávám kolenu odpočinout. Když zhruba po hodině přicházíme ke vstupu a kupujeme vstupenky… zní moje věta. „Kam to zas lezeš! Vždyť se bojíš výšek.“ Šel jsem prostředkem a svým vyděšeným výrazem jsem dal lidem najevo, že doleva ani doprava neuhnu. V křeči držím fotoaparát a aniž bych tušil, co fotím, tak fotím. No, lidí je tu jako mravenců. A já s vypětím všech sil dosahuji bodu nejvyššího. Je tu taková adrenalinová atrakce. Na samém vrcholu uprostřed věže je síť. Pavča samozřejmě na ní vstupuje. Mě tam nikdo nedostane! Také jsem tam nešel, nemusím mít vše. 

⇒FOTO Stezka korunami stromů Bachledka⇐

Čtvrtek. Den, na který jsem se těšil. Jdeme na moji milovanou Chatu pri Zelenom plese. „Luboši, zahraješ si s námi pexeso?“  Má oblíbená věta, kterou ovšem nesnáší kolega Luboš. Jelikož je v Tatrách velké množství turistů, nenecháváme nic náhodě a raději jedeme dříve, abychom chytli místo na parkovišti Biela Voda. I přes včasný výjezd jsme poslední auto, které může zaparkovat. Za námi se už zavírá. Opět velké štěstí. O to větší radost máme si dnešní den užít. Cesta není náročná na výstup ani na vzdálenost, dokonce je vedená jako cyklostezka. Já bych to na kole tedy nejel. Troufám si říci, že to nikdo ani nepojede. Omyl! Po dvou hodinách, když už je to dosti kamenitý terén, tak nás dva cyklisté předjíždí. Sotva jedou, sice nechápu, ale můj obdiv mají.  Když už se pomalu blížíme k Zelenému plesu, tak zkoumáme pohledem, kudy jsme to vlastně před devíti lety šli s klukama ze Svišťovky. Zespodu je to velmi úchvatné. U chaty jen stěží hledáme prázdné místo na sezení. Jdu koupit vynikající zelňačku, kofolu a pohled. Sedíme, jíme a relaxujeme. Do toho slyšíme: My jsme z Kyjova, my z Brna, my z Nového Jičína. Ptám se ženy, zda-li jsme vůbec na Slovensku. Po delší pauze si fotíme ještě Zelené pleso z jiného pohledu a chystáme se na cestu zpět…

⇒FOTO Chata pri Zelenom plese⇐

Na pátek jsme zvolili menší výlet. Štrbské pleso a na místě se rozhodli ještě pro vodopád Skok. Štrbské pleso už nevypadá tak atraktivně. Je to hodně o turismu, moc se nám tu nelíbí. Ale co se dá dělat. Jsme tu jako návštěvníci, tak to tak musíme brát. Naučná stezka okolo Štrbského plesa je pěkně udělaná a poučná. Je to místo, které z nějakého námi neznámého důvodu není v obležení turistů. Zřejmě je lákají nějaké atrakce. My si to v klidu a pohodě obcházíme a další kroky směřují po žluté k vodopádu Skok. Tady ten ruch lidí je už znát. Je to krátká pohodová cesta a brzy jsme u vodopádu. Nad vodopádem je vidět černo a já cítím déšť. Dlouho se tu tedy bohužel nezdržujeme a po půlhodince se raději vracíme. Netrvá to dlouho a začíná poprchávat a po chvíli i hřmít. Nicméně my to bez úhony zvládáme a za sucha přicházíme k autu. Bouře nás nedostihla, ale bylo to o fous.

⇒FOTO Štrbské pleso, vodopád Skok⇐

Sobota, den poslední. Na tento den si necháváme Téryho chatu. Je to druhá nejvýše položena chata ve Vysokých Tatrách. Jelikož z pátku na sobotu pršelo a hory se zahalily do mlhy, měli jsme obavy, že je výstup ohrožen. Vyjíždíme v sedm hodin autem směr Starý Smokovec, kde parkujeme v podzemní garáži. Z důvodu mé stálé bolesti v koleni si usnadňujeme cestu. Na Hrebienok jedeme pozemní lanovkou. Mlha je stále všudy přítomná a jemně mží. Nám to ovšem chuť zdolat Terynku nekazí. Jen nefotím, přes mlhu není téměř vidět na pět metrů… Jdeme reálně tři hodiny, čas nevnímám, myslím si, že jsou to teprve dvě. Cesta je dlouhá, ale jde se skvěle, vůbec netušíme, kde jsme. Stoupáme po kamenech, okolo vodopádu a stále… V tom vykoukne nenápadná chatička… „To už jsme tu?“ divím se. „Ano, to je Terynka“ hlásá Pavča. Nechce se mi věřit, ale u chaty zjišťuji, že je tomu tak. Jdeme koupit opět vynikající zelňačku a pohledy, usazujeme se na lavici před chatou. Zpocení i mokří se převlékáme. Když v tom najednou… se rozestoupí mlha jako mávnutím kouzelného proutku. S čelistí téměř na prsou žasneme. Nepopsatelná krása, nádherná jasná obloha a hory se nám otevřely. Jdete v mlze, nevíte kam, jen po zelené na Téryho chatu. Když se dívám do údolí, nechápu jak jsem to mohl vystoupat. Sluníčko svítí, na kamenech sušíme prádlo a je nám fajn. Je tu krásně. Poslední den dovolené jsme si nemohli přát lépe. Za ten týden nám přálo a vycházelo úplně vše. Snad se sem ještě někdy vrátíme a navštívíme námi nenavštívená místa. Co už s jistotou víme, Chata pri Zelenom plese a Téryho chata bude patřit mezi naše oblíbená místa, kam se určitě podíváme znovu. Co nezle opomenout, tak jsou to šerpové. Lidé, kteří nosí na zádech neskutečné množství, vážící několik desítek kilogramů zásob. Jednoho jsme potkali i dvakrát. Klobouk dolů! Díky nim se my turisté můžeme občerstvit. 

⇒FOTO Téryho chata⇐

V neděli ráno se balíme, loučíme a vracíme domů. Tatry i velmi milí majitelé penzionu nám budou chybět. Těšíme se aspoň domů za dětmi. Bylo tu krásně.      Roman a Pavča

]]> https://www.mikimenin.cz/2018/07/08/vysoke-tatry-2018/feed/ 0 https://www.mikimenin.cz/2018/05/06/cyklovylet-s-pavcou-do-bratislavy/ https://www.mikimenin.cz/2018/05/06/cyklovylet-s-pavcou-do-bratislavy/#comments Sun, 06 May 2018 22:39:23 +0000 http://www.mikimenin.cz/?p=4626 Pokračování textu Cyklovýlet s Pavčou do Bratislavy →]]> Po týdnu mě čeká opět dálkový cyklovýlet. Tentokrát s Pavčou a pro změnu do Bratislavy. Volíme neděli, v pondělí máme dovolenou a v úterý svátek, spousta dní na případný relax. Budíček máme nastavený na pátou hodinu, abychom mohli zhruba okolo šesté hodiny autem vyrazit do Lanžhotu, kde jsme stanovili výchozí bod.

Zhruba v sedm hodin jsme na místě. Sundáváme kola, připevňujeme tašky, láhve a tachometry. Jsme připraveni! Sedáme na kola a hurá dobýt Bratislavu. Jelikož je ještě brzy ráno, tak je téměř bezvětří, nikde ani živáčka. Vjíždíme do krásné obory kousek za Lanžhotem, kde je dokonalý asfalt, na dlouhou dobu zřejmě poslední. Cyklostezky na Slovensku nejsou ještě tak kvalitní jako u nás.

Přijíždíme ke zvláštnímu mostku, kontrolujeme trasu podle GPS a zdá se, že jedeme správně, i cedule ukazují tentýž směr. Nu což, já jakožto zdatný junoch kola přes tento Brooklynský most ochotně přenáším. Jen na druhém konci jsou schody, příliž prudké…. Né, nebojte, nepadám na tu věc co mám na krku. Jen si říkám, kolik takových atrakcí na nás ještě čeká. A tady už začíná ta horší část cyklostezky, vhodná jen pro horská kola. Ovšem odměnou je krásná příroda. První občerstvovací zastávku si děláme u odpočívadla Malé Leváre. Také první a na dlouhou dobu poslední odpočívadlo. Po dvaceti minutové přestávce jedeme samou rovinou a krásnou přírodou. Mezi tím se nám rozfoukalo, zatím v náš prospěch, do zad. Cesta velmi rychle a příjemě ubíhá.

Zhruba v 12:30h přijíždíme k Mostu slobody. Čas máme skvělý, tak proč si neudělat malinkou pauzičku. To už víme, že nás čeká pouze patnáct kilometrů do cíle. Ale únava znát je.  Zde už ten pohyb cyklystů je znatelný. V podstatě do této chvíle jich bylo jako šafránu.

Devínský hrad a soutok Moravy a Dunaje, stoprocentně nejhezčí místo na naší trase. Tak proč si neudělat zase tu pauzičku. Je zde velká koncentrace turistů. Spojení dvou řek je dech beroucí podívaná jakou sílu tyto řeky mají. Možná se tu ještě cestou zpět zastavíme. V 13.33h dobíváme Bratislavu. Poprvé spolu a poprvé na kole v hlavním městě Slovenska.

Jsme štastní i unavení. Na cestu zpět ani nepomýšlíme. Víme totiž, že sem s větrem v zádech, bude cesta zpět pravým opakem. Hledáme IC k zakoupení Turistické známky. Nedaří se nám ji sehnat, tak si sedáme v parku a já jdu koupit zmrzlinu. Kupuji ctyři kopečky za 6Eur, vrácím se k Pavči. Zmrzlina je velmi kvalitní a kopečky dostačující pro lahodné osvěžení. Říkám Pavči: „Tak jsme si na kole zajeli na zmrzlinu do Bratislavy a můžeme jet zpět.“

Nuluji tachometr, aby se lépe počítali kilometry do cíle. Pavča to ale nechce slyšet. Něco okolo 30 kilometrů za Bratislavou bojujeme s větrem a únavou. Tušíme, že dnes nedorazíme…..       I přesto všechno cesta vcelku rychle ubíhá. Ve Vysoké pri Morave si dáváme točenou limonádu. Dál už nikde nic nekoupíme, není kde. Okolo dvacáté hodiny přijíždíme k onomu Brooklynskému mostu, to už se začíná stmívat a čeká nás zhruba 25 km k autu. Bude to náročné. Za celou dobu žádné zvíře a během chvíle hned tři srnky. Je už tma a my podjíždíme dálnici D2 u Brodského, voláme dětem, že přijedeme zřejmě okolo půlnoci. Na trase souběžně s dálnicí nás čeká adrenalinové dobrodružství. Prvně je to jelen, obrovská kráva s parohama, běží vedle nás, stín jako od boeingu. Panika, křik, sprint, imaginární Tour de France daleko za námi, na tachometru určitě stopáďo (asi…, je tma, není vidět, ale valíme). Když v tom ve druhé vlně obrovský hluk vedle nás. Rychlík? Vždyť tu nejsou koleje! Srnky? Divočáci? Auta vedle na dálnici jedou pomaleji než my. Řídká stolice je stále na svém místě. V tom hluk utichá, my přestáváme křičet…. Pavči po tom sprintu křupne v koleni, zbylé čtyři kilometry ji tlačím do cíle.

Dlouhý, únavný, ale za to krásný výlet. I adrenalin. Domů přijíždíme něco po třiadvacáté hodině.

⇒FOTOGRAFIE⇐

A ejhle! Ztráta paměti! A já po necelých dvou letech plánuji opět cestu do Vídně. Oslovuji Michala jestli by se nechtěl vypravit se mnou, on souhlasí.

Dva dny před odjezdem se scházíme, abychom se domluvili na detajlech. Ptáme se manželek, zdali nechtějí s námi. Odpověď je jasná a výstižná. „Chlapci děkujeme, ale nemáme zájem.“ Volíme termín na neděli 29 dubna 2018 v 04:00h…..

Je neděle a mě se nějak nechce vstávat, posunuji budík o deset minut. Ovšem další zvonění a vstávání je nevyhnutelné, co kdyby Michal stál už před domem. Po ranní snídani a hygieně se oblékám do sportovního a zároveň i něco teplého, je přeci ještě duben. Upevňuji tašky a nezbytnou výbavu na kolo, když v tom vidím jak za vraty přijíždí Michal. Se zdviženou pravicí se vítáme. Já zapínám GPS a pomocí aplikace Strava začínám nahrávat už můj pátý cyklovýlet do Vídně během čtyř let. Loučím se s ženou a jedeme.

Už víme co nás čeká, tak jedeme v poklidu s cílem „Až tam dojedeme, tak tam budeme.“ Je krásně a zhruba v Žabčicích se začíná rozednívat. To bychom mohli stihnout východ slunce v Pasohlávkách u jezera. A také to tak je. Děláme si malou přestávku pro fotografii. Ideální romantika pro dva blázny (tak nás aspoň nazívají kolegové). Přeci jen v jeden den, je to slušná porce kilometrů. Další zastávku plánujeme U čápů. Tam přijíždíme zhruba v 6:45h. Je teplo, tak jdeme do letního a libujeme si jak nám počasí přeje. Michal velí a my jedeme do Hevlína. U Hevlína už začíná foukat proti vítr, to ovšem není ještě ten vítr co nás bude od Laa a.d. Thaya provázet až do Vídně. A že to byl vítr! Do Loosdorfu po rovině bylo jako do kopce. Tohle nedám Michale. „Stačí jen po ceduli Romane“ s nadhledem mě odpovídá. Nic méně časem zjišťujeme, že to jinam nedáme.

Na odpočívadle před Asparn an der Zaya, našem oblíbeném místě si dáváme delší pauzu. Opleskaní větrem a kopcemi zničení, vyndáváme svačiny z domova. Mě se v hlavě honí myšlenka vzdát to a navrátit se domů. Ovšem když si vzpomenu na Svatě Božáka a jeho RAAM, který jel dvakrát, tak se přeci nepodělám z jedné Vídně. Někde jsem četl, že v 97% je to o hlavě. Dávám tedy hlavu z krku dolů a jedeme….

Paasdorf – jen pro zajímavost. Tam jsem se fotil při mojí první cestě do Vídně. Bylo to před čtyřmi lety (2014) a patnácti kily.

Je 14:45h a my opravdu dosáhli vytouženého cíle. Pár fotografií a můžeme pomýšlet na návrat. Jen doufáme, že zpět nám bude pro změnu foukat do zad. A také se tak stalo, a bylo to velmi příjemné. Cesta tedy příjemně ubíhala. I přesto jsme byli vyprahlí a žíznivý. Jenže byla neděle a v Rakousku vše zavřené. Proto jsme doufali, že v Novém Přerově stihneme hospůdku Pod rákosem. Tam dojíždíme za tmy a paní nám musí oznámit, že zavírají. Michal prosí aspoň o jednu limonádu. Paní nás bylo líto, tak udělala vyjímku a ještě nás obsloužila. Chlazená limonáda ve mě jen zašuměla. Na blízké zastávce se teple oblékáme, protože se přeci jen ochlazuje. Do Měnína přijíždíme 23:45h. A věta „Už nikdy nepojedu“ nezazní. Víme, že pojedeme zas. I přes ten krutý vítr to byl super výlet. Michal odjíždí do Kobylnic za svoji rodinou. A já unavený, ale šťastný, že jsem doma jdu do sprchy a po doplnění tekutin spát.

Již další neděli jedu pro změnu na další cyklovýlet. Ovšem se svojí ženou a to z Lanžhotu do Bratislavy.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Výchozí bod je rakouské město Linz. Je tu obrovské parkoviště zdarma. Naše cesta měla směřovat na kole do 90 km vzdáleného německého města Passau. Poprvé za celou dovolenou nám do cesty zasahuje počasí. V Passau prší a jde to na Linz, to bychom tomu jeli vstříc. Volíme tedy náhradní plán. Rozhodli jsme se pro návštěvu Koncentračního tábora Mauthausen-Gusen 25 km od Linze směr Wien. Cyklostezka je tu vynikájící 1,5 metrů od břehu Dunaje. Jezdí tu plno cyklistů všemi směry, všech národností. Čeština tu vůbec není vzácností.

S větrem v zádech jedeme slušným tempem. Děláme si minimum zastávek a to jen kvůli fotografování. Zhruba po       80 minutách a výšlapu 14% kopce přijíždíme na místo. Je tu velké parkoviště pro jízdní kola. Kola tu nejsou zamčená, jsou na nich tašky i přilby…..

Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen je místo děsivé historie. Nemám právo k tomu cokoliv psát, takové místo musí navštívit každý sám. Je to tolik let, ale ta historie je tu znát. Po hodinové exkurzi se vracíme ke kolům a stejnou cestou se vracíme zpět.

Nad hlavou se honí mraky a snáší se jemný déšť. Ten trvá jen krátce a my už za sucha dojíždíme k autu. Ještě pár fotografií a domů k dětem. Cestou v autě vzpomínáme na naši nejlepší dovolenou. V 20:15h přijíždíme k domovu. Kluci nám otevírají vrata a s otevřenou náruči nás vítají. Jsme opět všichni čtyři pospolu…..

⇒FOTOGALERIE⇐

Vstáváme s pocitem, že nám zbývá už jediná noc a zítra odjíždíme…. Ale musíme si ten poslední den na Šumavě užít. Je tu tak krásně, že stoprocentně víme, nejsme tu naposledy. Cílem dnešní cesty je Stožecká skála a Nové Údolí. Po snídani ukládáme kola do nosiče a autem se vydáváme směr Volary. U Soumarského mostu je malé nenápadné parkoviště kde začínáme naše první kilometry. První kilometry jsou opět úchvatnou krajinou. Jsou tu jen malé kopečky a nádherná cesta. Všechny cesty jsou tu velice dobře značené. Pomáháme si sice GPS navigací, ale to jen pro kontrolu. Vjíždíme do krásné osady Dobré. Zřejmě se tu zastavil čas, je to velice romantické místo. Jsem na dosah Teplé Vltavě, projíždíme Vltavský luh…… Další kilometry jsou opět do kopce, ale stále úchvatnou přírodou. Zhruba po dvanácti kilometrech přijíždíme k přístřešku pod Stožeckou skálou. Tentokrát se s fotoaparátem vydávám do kopce já. Vjezd cyklistům je zakázán a s koly zůstává Pavča. Po 800 m výšlapu jsem u Stožecké kaple. Pár fotografií a po dalších 200 m jsem na vrcholu Stožecké skály. Jako přikovaný se držím všeho co mě zaručeně udrží. Vždyť mám panickou hrůzu z výšek. I když se bojím, tak nestačím hltat tu krásu a fotografovat. Celý rozklepaný se pomalu vrácím za Pavčou. Ta už nachystala menší svačinu. Do Stožce už sjíždíme z kopce. Menší zdržení v IC pro TZ a pár suvenýrů.

Po pěti kilometrech přijíždíme do Nového Údolí. Nachází se tu muzeum i konečná stanice ČD a státní hranice s Německem. TZ tu nemají, dnes pán prodal poslední. Tak si kupujeme aspoň chlazenou hroznovou limonádu. Fotíme se u cedule označující německé území. Budeme projíždět zhruba třemi vesnicemi v Německu. V Marchhäuseru je pozůstatek železné opony. Od tam lesní pěšinou a dlouhým příkrým stoupáním přijíždíme do Českých Žlebů. Malá pauza na odpočinek a kontroly směru jízdy. K parkovišti kde máme auto je to už jen sedm kilometrů. Sedm kilometrů po asfaltové silnici pořád s kopce. Při pohledu na tachometr ujíždíme rychlostí 50 km/h…..a Pavča mě ujíždí. Zhruba po čtyřech kilometrech jedou do protisměru cyklisté a my stále ve vysoké rychlosti dolů. Vůbec jím nezávidíme, když víme co je čeká. Pavča je překvapená jak jsme najednou rychle u auta….

⇒FOTOGRAFIE⇐

Zhruba kolem 11h parkujeme auto na Modravském parkovišti. Během pár minut jsme připraveni vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Tentokrát víme, že nás čeká pěkný výšlap. Začátek je poklidný po skvělém asfaltu podél Roklanského potoka. To ale netrvá dlouho a po projetí okolo bývalé Javoří pily jdeme do stoupáku. Začínáme zhruba   na 950 m n.m. A jedeme zhruba šest kilometrů na poledník ve výšce 1.315 m n.m. Asfalt se mění v šotolinu a u vrcholu je to už jen povrch ve formě štěrku. Za 75 minut z Modravy stojíme pod rozhlednou Poledník. Jako vždy odmítám vystoupat na vrchol rozhledny. V tomto je přeborník Pavča, výšek se nebojí. Bere tedy fotoaparát a ochotně jde vystoupat 227 schodů. Mě se třepou kolena jen při pohledu nahoru z pevné země. Aspoň mohu hlídat kola. Fouká dost silný vítr. Snad nám nepřinese déšť.

Oblékáme si mikiny, protože vítr je i vcelku studený, ale jen na chvíli. Po sjetí prudkého kopce do obce Prášily mé kroky míří do obchůdku pro něco studeného na pití a dobrého do žaludku. Po konzumaci ještě běžím do IC. Ano, pro známky. Z Prášil jedeme stále z kopce, to je vždy příjemné. Úsměv máme stále na rtu, zřejmě nevíme co nás čeká…..

Opět stále do kopce, něco kolem deseti kilometrů se stoupáním místy okolo 14%. I když Pavča stále šlape do pedálu, dochází nám humor i síly. Uvědomujeme si, že po dojetí do Alžbětína bude už něco kolem 16h a zpět úplně stejná cesta 40km. To není dobré, nějak jsme do teď nehlídali čas. Řešíme záložní variantu. První prozatím schůdnou je, že Pavča pojede i s kolem autobusem a já v rychlejším tempu to dojedu. Mám přeci o něco více najeto. Tak nějak by to šlo. Sjíždíme devět kilometrů z kopce do Alžbětína. To už se mi hlavou honí myšlenka, že to zpět v rozumném čase nedám, a proto pojedeme autobusem oba. Takže hlavy jsou čisté a my opět chichi a chacha. V Alžbětíně přišla rána, s kterou jsme nepočítali. Autobus už žádný nejede! Co teď? Existuje už jen jedna možnost. Pojedeme se podívat na nádraží (náš cíl), kterým skrze polovinou budovy prochází státní hranice s Německem, jestli nepojede nějaký vlak. Vlaky jezdí, jen do Plzně a Prahy. Zoufalá situace! Je něco kolem půl paté odpoledne, čtyřicet kilometrů k autu a z Modravy do penzionu sedmdesát kilometrů. Jet zpět…, a až tam budem, tak tam budem. Na to sice už nemáme psychickou sílu, ale nic jiného nezbývá….. „A co kdybychom jeli do Železné Rudy, tam si koupím knihu a počkám na Tebe zlato“ hlásá Pavča. Ano dobrý nápad, souhlasím, však se třeba vrátím než ji přečteš. Přijíždíme do Železné Rudy, míjíme autobusovou zástávku…. ZÁZRAK!!! Za 40 minut jede autobus s převozem kol až na Modravu. To jsme opravdu nečekali. Nic lepší v tu chvíli na světě nebylo. V zahrádce penzionu si objednáváme zmrzlinu a točenou malinovku. V 17:20h vyhlížíme autobus….autobus za pět minut přijíždí…sedíme v autobuse a už opět šťastní jedeme k autu….. Pan řidič a jeho kolega byli pro nás nejlepšími přáteli. Zvláštní zakončení výletu, ale opět stál za to. Tohle člověk nezažije každý den.

⇒FOTOGALERIE⇐

Po skvělé snídani se vydáváme autem do Lipna nad Vltavou. Na velkém parkovišti necháváme vozidlo a pěšky se vydáváme vštríc adrenalinu. Já se totiž výšek bojím. Ano, také si říkám proč tam lezu. Zhruba po dvaceti minutách jsme na místě, kde už po pár minutách od otevření je fronta. Ale s tou co se tu vytvořila po opuštění stezky se nedá srovnat, něco okolo 200 metrů…. Po zakoupení vstupenek procházíme turniketem a po široké lávce stoupáme. Zatím to jde, ale jakmile mám šišky v úrovní očí, končí veškerá legrace. Stezka se zlehka v mírném větříku pohybuje. A nebo, že by to bylo tím jak se mě klepou kolena? Jediné co mě drží, že nejsem sám. Více lidí má panickou hrůzu z výšek. Nicméně atrakce na stezce obcházím obloukem. To Pavča si je nenechá ujít a s ladností je prochází. Jsme zhruba v polovině a mě stále neopouští panika. Úspěch je, že vůbec dokážu fotit. Jakmile jsme dosáhli nejvyššího bodu, vcelku se mi ulevilo. Jako, pohled je překrásný, ale ta výška a to pohupování….

Po opuštění stezky a zdolání zpáteční cesty jedeme autem do Černé v Pošumaví. Jediné co chci, tak se doplavit na hadí ostrov. V půjčovně řešíme zda-li motorový člun nebo šlapadlo. Jelikož rádi šlapeme, volba je jasná. Pán v půjčovně je veselá kopa a přesto nás varuje před vlnami. Spíše, že se ušlapeme. Nevadí, jsme cyklisté to dáme. Vysmátí šlapeme a šlapeme…. Nevím jak daleko od břehu jsme, ale ztrácíme úsměv na tváři. Nejenže si vlny s námi pohrávají, ale vhání nám vodu dovnitř. Tentokrát je to Pavča kdo má panický strach. Jeli jsme na dovolenou, abychom se utopili, povzdechla si. Já jako plavec v půlmetrových vodách ji uklidňuji, že se potopit nemůžeme. Jako Jack Dawson odřezávám z PET láhve o objemu 0,5l hrdlo a urputným tempem vodu vylévám.  Ovšem 0,5l ven a 10l dovnitř. Přidávám se k Pavči a udržuji paniku. Zkoušíme zastavit, aby šlapadlo bylo v klidu a my vodu dostali ven. Nepomáhá to, už sedím ve vodě a věci nám téměř plavou. Přeci se nemůžeme utopit…. Dopadlo to dobře. Vodu jsme zázrakem ven dostali, ale za předpokladu, že jedeme zpět. Šlapadlo bez úhony a dokonce s humorem vracíme. Teď na souši jsme generálové. Na vodu se vracíme už a jen pouze jako pasažéři výletni lodi pod vedením proškolených….námořníků. Den plný adrenalínu jsme ve zdravý přežili, a proto se raději vrátíme na naše osvědčená kola.

⇒FOTOGALERIE⇐

Zhruba kolem 18h přijíždíme na místo. Přivítal nás skvělý personál i pan majitel. Jako vyprahlí si dávám Vídeňskou kávu a kofolu Pavča zmrzlinový pohár a Capuccino. Teď už jen se ubytovat a připravit se na další den na kole směr Plešné jezero.

Je ráno 5. července. Po vydatné snídani sedáme zhruba kolem deváte hodiny na kola a vyrážíme přátelé. Prvních pár kilometrů šlapeme po silnici, kde z kopce uháníme padesáti kilometrovou rychlostí. Však ona ta rychlost půjde brzy rapidně dolů. V Černé v Pošumaví krátká foto zastávka. Lipno je hold krásné ze všech stran. Za Černou už vede cyklostezka č. 33 až do Nové Pece. Profil trati je stále mírný, tak se nám to se svěžím větříkem dupe do pedálů. Potkáváme spoustu cyklistů a jako správní cyklonadšenci se zdravíme. Prvních deset kilometrů stále vysmátí. Ani jsme se nenadáli a už parkujeme u IC Nová Pec. Kupuji naše oblíbené TZ a pohled „na památku“. Tak zhruba odpovídám paní v IC, že nepotřebuji poštovní známku. Po vyjití z IC zjišťuji, že nemám na pohled místo. Ano, vracím se pro poštovní známku a pohled posíláme poštou dětem, které jsou už dospělé na výlety s důchodci (rodiči). Pohled poslán, chuť na zmrzlinu, tak honem. Dáváme si velkou točenou vanilkovou, a také Kofolu. Elán nás ještě neopustil. Další kilometry budou v duchu do kopce…..do kopce. A také to tak je. Pomalu mírně stoupáme k cyklotrase Plešné jezero. Jede se dobře, skvělý asfalt nikde živáčka. Ideální podmínky. Ovšem to bylo dočasné. V dáli vidíme pohoří Plechý. A už víme, že Plešné jezero je zhruba o 200 m.n.m. výše. Tak to bude fuška a také byla. Zhruba na délce devíti kilometrů převíšení 450 metrů. Vcelku pohoda, ale v některých úsecích stoupání snad 16%. To nedáme…., ale na kolech se šlape, kola se netlačí. Pavča nasazuje tempo které nemohu udržet. Jsem sice těžší s taškami i tělesnou vahou, ale nedávám to. V půli kopce mě zastavuje ukrutné píchání v boku. Zastavuji a vymlouvám se na fotografování. Pavča jede dál, nechápu. Po rozdýchání jdu na druhý pokus, pomohlo to. Pavču dojíždím a společně jsme vystoupali k Plešnému jezeru 1.090 m.n.m. Tady si děláme delší a zaslouženou pauzu. Ještě, že zpět to bude z kopce.

A tak po delší přestávce se vracíme zpět na základnu. Čeká nás ještě zhruba 50 km z 80 km. Z kopce už to jede samo. Při pohledu na tachometr a povrch stezky si říkám, zastavíme v rychlosti okolo 40 km/h? Pavča už nemá žádné zábrany. Zdá se že zpáteční cesta ubíhá, ale jen po dobu než najedeme vyloženě na lesní cestu, tam už to dost drncá. Jedeme dobře? Ano, podle GPS ano. Po ujetí 50 km si dáváme přestávku na řízky pod krásnými třemi vzrostlými lípami. Dost cyklistů se nás ptá na cestu. My jako venkované od Brna rádi poradíme.

Zhruba 8 km před přívozem Frýdava je dokonalý asfalt. Pavča je opět k nezadržení. Závodí snad s každým cyklistou kopce nekopce. A já s vyplazeným jazykem sprintuji za ní. Ještě před Frýdavou dojíždáme dva postarší cyklisty. Po předjetí volám na Pavču, blázníš? Ty už předjíždíš i elektrokola, blázne! K něčemu to ale bylo. Krásně jsme přijeli k přívozu, kde akorát nastupujeme a necháme se převést na druhou stranu do Frymburku. Tam ještě jedna TZ, občerstvení ve formě limonády a už jen 5 km do penzionu. Unavení, ale zdraví a v pořádku parkujeme kola a jdeme na pokoj. Po sprše následuje odpočinek na lůžku. Další den máme v plánu trochu odpočinku. Autem na Stezku korunami stromů a lodičku na Lipně.

⇒FOTOGALERIE⇐