Po týdnu mě čeká opět dálkový cyklovýlet. Tentokrát s Pavčou a pro změnu do Bratislavy. Volíme neděli, v pondělí máme dovolenou a v úterý svátek, spousta dní na případný relax. Budíček máme nastavený na pátou hodinu, abychom mohli zhruba okolo šesté hodiny autem vyrazit do Lanžhotu, kde jsme stanovili výchozí bod.

Zhruba v sedm hodin jsme na místě. Sundáváme kola, připevňujeme tašky, láhve a tachometry. Jsme připraveni! Sedáme na kola a hurá dobýt Bratislavu. Jelikož je ještě brzy ráno, tak je téměř bezvětří, nikde ani živáčka. Vjíždíme do krásné obory kousek za Lanžhotem, kde je dokonalý asfalt, na dlouhou dobu zřejmě poslední. Cyklostezky na Slovensku nejsou ještě tak kvalitní jako u nás.

Přijíždíme ke zvláštnímu mostku, kontrolujeme trasu podle GPS a zdá se, že jedeme správně, i cedule ukazují tentýž směr. Nu což, já jakožto zdatný junoch kola přes tento Brooklynský most ochotně přenáším. Jen na druhém konci jsou schody, příliž prudké…. Né, nebojte, nepadám na tu věc co mám na krku. Jen si říkám, kolik takových atrakcí na nás ještě čeká. A tady už začíná ta horší část cyklostezky, vhodná jen pro horská kola. Ovšem odměnou je krásná příroda. První občerstvovací zastávku si děláme u odpočívadla Malé Leváre. Také první a na dlouhou dobu poslední odpočívadlo. Po dvaceti minutové přestávce jedeme samou rovinou a krásnou přírodou. Mezi tím se nám rozfoukalo, zatím v náš prospěch, do zad. Cesta velmi rychle a příjemě ubíhá.

Zhruba v 12:30h přijíždíme k Mostu slobody. Čas máme skvělý, tak proč si neudělat malinkou pauzičku. To už víme, že nás čeká pouze patnáct kilometrů do cíle. Ale únava znát je.  Zde už ten pohyb cyklystů je znatelný. V podstatě do této chvíle jich bylo jako šafránu.

Devínský hrad a soutok Moravy a Dunaje, stoprocentně nejhezčí místo na naší trase. Tak proč si neudělat zase tu pauzičku. Je zde velká koncentrace turistů. Spojení dvou řek je dech beroucí podívaná jakou sílu tyto řeky mají. Možná se tu ještě cestou zpět zastavíme. V 13.33h dobíváme Bratislavu. Poprvé spolu a poprvé na kole v hlavním městě Slovenska.

Jsme štastní i unavení. Na cestu zpět ani nepomýšlíme. Víme totiž, že sem s větrem v zádech, bude cesta zpět pravým opakem. Hledáme IC k zakoupení Turistické známky. Nedaří se nám ji sehnat, tak si sedáme v parku a já jdu koupit zmrzlinu. Kupuji ctyři kopečky za 6Eur, vrácím se k Pavči. Zmrzlina je velmi kvalitní a kopečky dostačující pro lahodné osvěžení. Říkám Pavči: „Tak jsme si na kole zajeli na zmrzlinu do Bratislavy a můžeme jet zpět.“

Nuluji tachometr, aby se lépe počítali kilometry do cíle. Pavča to ale nechce slyšet. Něco okolo 30 kilometrů za Bratislavou bojujeme s větrem a únavou. Tušíme, že dnes nedorazíme…..       I přesto všechno cesta vcelku rychle ubíhá. Ve Vysoké pri Morave si dáváme točenou limonádu. Dál už nikde nic nekoupíme, není kde. Okolo dvacáté hodiny přijíždíme k onomu Brooklynskému mostu, to už se začíná stmívat a čeká nás zhruba 25 km k autu. Bude to náročné. Za celou dobu žádné zvíře a během chvíle hned tři srnky. Je už tma a my podjíždíme dálnici D2 u Brodského, voláme dětem, že přijedeme zřejmě okolo půlnoci. Na trase souběžně s dálnicí nás čeká adrenalinové dobrodružství. Prvně je to jelen, obrovská kráva s parohama, běží vedle nás, stín jako od boeingu. Panika, křik, sprint, imaginární Tour de France daleko za námi, na tachometru určitě stopáďo (asi…, je tma, není vidět, ale valíme). Když v tom ve druhé vlně obrovský hluk vedle nás. Rychlík? Vždyť tu nejsou koleje! Srnky? Divočáci? Auta vedle na dálnici jedou pomaleji než my. Řídká stolice je stále na svém místě. V tom hluk utichá, my přestáváme křičet…. Pavči po tom sprintu křupne v koleni, zbylé čtyři kilometry ji tlačím do cíle.

Dlouhý, únavný, ale za to krásný výlet. I adrenalin. Domů přijíždíme něco po třiadvacáté hodině.

⇒FOTOGRAFIE⇐

A ejhle! Ztráta paměti! A já po necelých dvou letech plánuji opět cestu do Vídně. Oslovuji Michala jestli by se nechtěl vypravit se mnou, on souhlasí.

Dva dny před odjezdem se scházíme, abychom se domluvili na detajlech. Ptáme se manželek, zdali nechtějí s námi. Odpověď je jasná a výstižná. „Chlapci děkujeme, ale nemáme zájem.“ Volíme termín na neděli 29 dubna 2018 v 04:00h…..

Je neděle a mě se nějak nechce vstávat, posunuji budík o deset minut. Ovšem další zvonění a vstávání je nevyhnutelné, co kdyby Michal stál už před domem. Po ranní snídani a hygieně se oblékám do sportovního a zároveň i něco teplého, je přeci ještě duben. Upevňuji tašky a nezbytnou výbavu na kolo, když v tom vidím jak za vraty přijíždí Michal. Se zdviženou pravicí se vítáme. Já zapínám GPS a pomocí aplikace Strava začínám nahrávat už můj pátý cyklovýlet do Vídně během čtyř let. Loučím se s ženou a jedeme.

Už víme co nás čeká, tak jedeme v poklidu s cílem „Až tam dojedeme, tak tam budeme.“ Je krásně a zhruba v Žabčicích se začíná rozednívat. To bychom mohli stihnout východ slunce v Pasohlávkách u jezera. A také to tak je. Děláme si malou přestávku pro fotografii. Ideální romantika pro dva blázny (tak nás aspoň nazívají kolegové). Přeci jen v jeden den, je to slušná porce kilometrů. Další zastávku plánujeme U čápů. Tam přijíždíme zhruba v 6:45h. Je teplo, tak jdeme do letního a libujeme si jak nám počasí přeje. Michal velí a my jedeme do Hevlína. U Hevlína už začíná foukat proti vítr, to ovšem není ještě ten vítr co nás bude od Laa a.d. Thaya provázet až do Vídně. A že to byl vítr! Do Loosdorfu po rovině bylo jako do kopce. Tohle nedám Michale. „Stačí jen po ceduli Romane“ s nadhledem mě odpovídá. Nic méně časem zjišťujeme, že to jinam nedáme.

Na odpočívadle před Asparn an der Zaya, našem oblíbeném místě si dáváme delší pauzu. Opleskaní větrem a kopcemi zničení, vyndáváme svačiny z domova. Mě se v hlavě honí myšlenka vzdát to a navrátit se domů. Ovšem když si vzpomenu na Svatě Božáka a jeho RAAM, který jel dvakrát, tak se přeci nepodělám z jedné Vídně. Někde jsem četl, že v 97% je to o hlavě. Dávám tedy hlavu z krku dolů a jedeme….

Paasdorf – jen pro zajímavost. Tam jsem se fotil při mojí první cestě do Vídně. Bylo to před čtyřmi lety (2014) a patnácti kily.

Je 14:45h a my opravdu dosáhli vytouženého cíle. Pár fotografií a můžeme pomýšlet na návrat. Jen doufáme, že zpět nám bude pro změnu foukat do zad. A také se tak stalo, a bylo to velmi příjemné. Cesta tedy příjemně ubíhala. I přesto jsme byli vyprahlí a žíznivý. Jenže byla neděle a v Rakousku vše zavřené. Proto jsme doufali, že v Novém Přerově stihneme hospůdku Pod rákosem. Tam dojíždíme za tmy a paní nám musí oznámit, že zavírají. Michal prosí aspoň o jednu limonádu. Paní nás bylo líto, tak udělala vyjímku a ještě nás obsloužila. Chlazená limonáda ve mě jen zašuměla. Na blízké zastávce se teple oblékáme, protože se přeci jen ochlazuje. Do Měnína přijíždíme 23:45h. A věta „Už nikdy nepojedu“ nezazní. Víme, že pojedeme zas. I přes ten krutý vítr to byl super výlet. Michal odjíždí do Kobylnic za svoji rodinou. A já unavený, ale šťastný, že jsem doma jdu do sprchy a po doplnění tekutin spát.

Již další neděli jedu pro změnu na další cyklovýlet. Ovšem se svojí ženou a to z Lanžhotu do Bratislavy.

⇒FOTOGRAFIE⇐

Výchozí bod je rakouské město Linz. Je tu obrovské parkoviště zdarma. Naše cesta měla směřovat na kole do 90 km vzdáleného německého města Passau. Poprvé za celou dovolenou nám do cesty zasahuje počasí. V Passau prší a jde to na Linz, to bychom tomu jeli vstříc. Volíme tedy náhradní plán. Rozhodli jsme se pro návštěvu Koncentračního tábora Mauthausen-Gusen 25 km od Linze směr Wien. Cyklostezka je tu vynikájící 1,5 metrů od břehu Dunaje. Jezdí tu plno cyklistů všemi směry, všech národností. Čeština tu vůbec není vzácností.

S větrem v zádech jedeme slušným tempem. Děláme si minimum zastávek a to jen kvůli fotografování. Zhruba po       80 minutách a výšlapu 14% kopce přijíždíme na místo. Je tu velké parkoviště pro jízdní kola. Kola tu nejsou zamčená, jsou na nich tašky i přilby…..

Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen je místo děsivé historie. Nemám právo k tomu cokoliv psát, takové místo musí navštívit každý sám. Je to tolik let, ale ta historie je tu znát. Po hodinové exkurzi se vracíme ke kolům a stejnou cestou se vracíme zpět.

Nad hlavou se honí mraky a snáší se jemný déšť. Ten trvá jen krátce a my už za sucha dojíždíme k autu. Ještě pár fotografií a domů k dětem. Cestou v autě vzpomínáme na naši nejlepší dovolenou. V 20:15h přijíždíme k domovu. Kluci nám otevírají vrata a s otevřenou náruči nás vítají. Jsme opět všichni čtyři pospolu…..

⇒FOTOGALERIE⇐

Vstáváme s pocitem, že nám zbývá už jediná noc a zítra odjíždíme…. Ale musíme si ten poslední den na Šumavě užít. Je tu tak krásně, že stoprocentně víme, nejsme tu naposledy. Cílem dnešní cesty je Stožecká skála a Nové Údolí. Po snídani ukládáme kola do nosiče a autem se vydáváme směr Volary. U Soumarského mostu je malé nenápadné parkoviště kde začínáme naše první kilometry. První kilometry jsou opět úchvatnou krajinou. Jsou tu jen malé kopečky a nádherná cesta. Všechny cesty jsou tu velice dobře značené. Pomáháme si sice GPS navigací, ale to jen pro kontrolu. Vjíždíme do krásné osady Dobré. Zřejmě se tu zastavil čas, je to velice romantické místo. Jsem na dosah Teplé Vltavě, projíždíme Vltavský luh…… Další kilometry jsou opět do kopce, ale stále úchvatnou přírodou. Zhruba po dvanácti kilometrech přijíždíme k přístřešku pod Stožeckou skálou. Tentokrát se s fotoaparátem vydávám do kopce já. Vjezd cyklistům je zakázán a s koly zůstává Pavča. Po 800 m výšlapu jsem u Stožecké kaple. Pár fotografií a po dalších 200 m jsem na vrcholu Stožecké skály. Jako přikovaný se držím všeho co mě zaručeně udrží. Vždyť mám panickou hrůzu z výšek. I když se bojím, tak nestačím hltat tu krásu a fotografovat. Celý rozklepaný se pomalu vrácím za Pavčou. Ta už nachystala menší svačinu. Do Stožce už sjíždíme z kopce. Menší zdržení v IC pro TZ a pár suvenýrů.

Po pěti kilometrech přijíždíme do Nového Údolí. Nachází se tu muzeum i konečná stanice ČD a státní hranice s Německem. TZ tu nemají, dnes pán prodal poslední. Tak si kupujeme aspoň chlazenou hroznovou limonádu. Fotíme se u cedule označující německé území. Budeme projíždět zhruba třemi vesnicemi v Německu. V Marchhäuseru je pozůstatek železné opony. Od tam lesní pěšinou a dlouhým příkrým stoupáním přijíždíme do Českých Žlebů. Malá pauza na odpočinek a kontroly směru jízdy. K parkovišti kde máme auto je to už jen sedm kilometrů. Sedm kilometrů po asfaltové silnici pořád s kopce. Při pohledu na tachometr ujíždíme rychlostí 50 km/h…..a Pavča mě ujíždí. Zhruba po čtyřech kilometrech jedou do protisměru cyklisté a my stále ve vysoké rychlosti dolů. Vůbec jím nezávidíme, když víme co je čeká. Pavča je překvapená jak jsme najednou rychle u auta….

⇒FOTOGRAFIE⇐

Zhruba kolem 11h parkujeme auto na Modravském parkovišti. Během pár minut jsme připraveni vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Tentokrát víme, že nás čeká pěkný výšlap. Začátek je poklidný po skvělém asfaltu podél Roklanského potoka. To ale netrvá dlouho a po projetí okolo bývalé Javoří pily jdeme do stoupáku. Začínáme zhruba   na 950 m n.m. A jedeme zhruba šest kilometrů na poledník ve výšce 1.315 m n.m. Asfalt se mění v šotolinu a u vrcholu je to už jen povrch ve formě štěrku. Za 75 minut z Modravy stojíme pod rozhlednou Poledník. Jako vždy odmítám vystoupat na vrchol rozhledny. V tomto je přeborník Pavča, výšek se nebojí. Bere tedy fotoaparát a ochotně jde vystoupat 227 schodů. Mě se třepou kolena jen při pohledu nahoru z pevné země. Aspoň mohu hlídat kola. Fouká dost silný vítr. Snad nám nepřinese déšť.

Oblékáme si mikiny, protože vítr je i vcelku studený, ale jen na chvíli. Po sjetí prudkého kopce do obce Prášily mé kroky míří do obchůdku pro něco studeného na pití a dobrého do žaludku. Po konzumaci ještě běžím do IC. Ano, pro známky. Z Prášil jedeme stále z kopce, to je vždy příjemné. Úsměv máme stále na rtu, zřejmě nevíme co nás čeká…..

Opět stále do kopce, něco kolem deseti kilometrů se stoupáním místy okolo 14%. I když Pavča stále šlape do pedálu, dochází nám humor i síly. Uvědomujeme si, že po dojetí do Alžbětína bude už něco kolem 16h a zpět úplně stejná cesta 40km. To není dobré, nějak jsme do teď nehlídali čas. Řešíme záložní variantu. První prozatím schůdnou je, že Pavča pojede i s kolem autobusem a já v rychlejším tempu to dojedu. Mám přeci o něco více najeto. Tak nějak by to šlo. Sjíždíme devět kilometrů z kopce do Alžbětína. To už se mi hlavou honí myšlenka, že to zpět v rozumném čase nedám, a proto pojedeme autobusem oba. Takže hlavy jsou čisté a my opět chichi a chacha. V Alžbětíně přišla rána, s kterou jsme nepočítali. Autobus už žádný nejede! Co teď? Existuje už jen jedna možnost. Pojedeme se podívat na nádraží (náš cíl), kterým skrze polovinou budovy prochází státní hranice s Německem, jestli nepojede nějaký vlak. Vlaky jezdí, jen do Plzně a Prahy. Zoufalá situace! Je něco kolem půl paté odpoledne, čtyřicet kilometrů k autu a z Modravy do penzionu sedmdesát kilometrů. Jet zpět…, a až tam budem, tak tam budem. Na to sice už nemáme psychickou sílu, ale nic jiného nezbývá….. „A co kdybychom jeli do Železné Rudy, tam si koupím knihu a počkám na Tebe zlato“ hlásá Pavča. Ano dobrý nápad, souhlasím, však se třeba vrátím než ji přečteš. Přijíždíme do Železné Rudy, míjíme autobusovou zástávku…. ZÁZRAK!!! Za 40 minut jede autobus s převozem kol až na Modravu. To jsme opravdu nečekali. Nic lepší v tu chvíli na světě nebylo. V zahrádce penzionu si objednáváme zmrzlinu a točenou malinovku. V 17:20h vyhlížíme autobus….autobus za pět minut přijíždí…sedíme v autobuse a už opět šťastní jedeme k autu….. Pan řidič a jeho kolega byli pro nás nejlepšími přáteli. Zvláštní zakončení výletu, ale opět stál za to. Tohle člověk nezažije každý den.

⇒FOTOGALERIE⇐

Zhruba kolem 18h přijíždíme na místo. Přivítal nás skvělý personál i pan majitel. Jako vyprahlí si dávám Vídeňskou kávu a kofolu Pavča zmrzlinový pohár a Capuccino. Teď už jen se ubytovat a připravit se na další den na kole směr Plešné jezero.

Je ráno 5. července. Po vydatné snídani sedáme zhruba kolem deváte hodiny na kola a vyrážíme přátelé. Prvních pár kilometrů šlapeme po silnici, kde z kopce uháníme padesáti kilometrovou rychlostí. Však ona ta rychlost půjde brzy rapidně dolů. V Černé v Pošumaví krátká foto zastávka. Lipno je hold krásné ze všech stran. Za Černou už vede cyklostezka č. 33 až do Nové Pece. Profil trati je stále mírný, tak se nám to se svěžím větříkem dupe do pedálů. Potkáváme spoustu cyklistů a jako správní cyklonadšenci se zdravíme. Prvních deset kilometrů stále vysmátí. Ani jsme se nenadáli a už parkujeme u IC Nová Pec. Kupuji naše oblíbené TZ a pohled „na památku“. Tak zhruba odpovídám paní v IC, že nepotřebuji poštovní známku. Po vyjití z IC zjišťuji, že nemám na pohled místo. Ano, vracím se pro poštovní známku a pohled posíláme poštou dětem, které jsou už dospělé na výlety s důchodci (rodiči). Pohled poslán, chuť na zmrzlinu, tak honem. Dáváme si velkou točenou vanilkovou, a také Kofolu. Elán nás ještě neopustil. Další kilometry budou v duchu do kopce…..do kopce. A také to tak je. Pomalu mírně stoupáme k cyklotrase Plešné jezero. Jede se dobře, skvělý asfalt nikde živáčka. Ideální podmínky. Ovšem to bylo dočasné. V dáli vidíme pohoří Plechý. A už víme, že Plešné jezero je zhruba o 200 m.n.m. výše. Tak to bude fuška a také byla. Zhruba na délce devíti kilometrů převíšení 450 metrů. Vcelku pohoda, ale v některých úsecích stoupání snad 16%. To nedáme…., ale na kolech se šlape, kola se netlačí. Pavča nasazuje tempo které nemohu udržet. Jsem sice těžší s taškami i tělesnou vahou, ale nedávám to. V půli kopce mě zastavuje ukrutné píchání v boku. Zastavuji a vymlouvám se na fotografování. Pavča jede dál, nechápu. Po rozdýchání jdu na druhý pokus, pomohlo to. Pavču dojíždím a společně jsme vystoupali k Plešnému jezeru 1.090 m.n.m. Tady si děláme delší a zaslouženou pauzu. Ještě, že zpět to bude z kopce.

A tak po delší přestávce se vracíme zpět na základnu. Čeká nás ještě zhruba 50 km z 80 km. Z kopce už to jede samo. Při pohledu na tachometr a povrch stezky si říkám, zastavíme v rychlosti okolo 40 km/h? Pavča už nemá žádné zábrany. Zdá se že zpáteční cesta ubíhá, ale jen po dobu než najedeme vyloženě na lesní cestu, tam už to dost drncá. Jedeme dobře? Ano, podle GPS ano. Po ujetí 50 km si dáváme přestávku na řízky pod krásnými třemi vzrostlými lípami. Dost cyklistů se nás ptá na cestu. My jako venkované od Brna rádi poradíme.

Zhruba 8 km před přívozem Frýdava je dokonalý asfalt. Pavča je opět k nezadržení. Závodí snad s každým cyklistou kopce nekopce. A já s vyplazeným jazykem sprintuji za ní. Ještě před Frýdavou dojíždáme dva postarší cyklisty. Po předjetí volám na Pavču, blázníš? Ty už předjíždíš i elektrokola, blázne! K něčemu to ale bylo. Krásně jsme přijeli k přívozu, kde akorát nastupujeme a necháme se převést na druhou stranu do Frymburku. Tam ještě jedna TZ, občerstvení ve formě limonády a už jen 5 km do penzionu. Unavení, ale zdraví a v pořádku parkujeme kola a jdeme na pokoj. Po sprše následuje odpočinek na lůžku. Další den máme v plánu trochu odpočinku. Autem na Stezku korunami stromů a lodičku na Lipně.

⇒FOTOGALERIE⇐

Náš letošní první cyklovýlet 66km, jsme si naplánovali do Bílovic nad Svitavou. Je pátek 12 května, máme poslední den pracovní dovolené, tak proč si nevyrazit. Neřešíme vstávání ani počasí. Vstáváme v 10h a po krátké snídani sedáme na kola směr Blučina, rozhodli jsme se pro delší trasu.

Přes Opatovice, Rajhradice a Rebešovice přijíždíme k modřické Olympii, kde s nelibostí zjišťujeme, že cyklostezka směr Obřany je pod dálnici D2 uzavřena. No nic, tak tedy přes Komárov. Ovšem mělo to i značnou výhodu. V Komárově mě přišla sms, že je k odběru připraven dres    HC Kometa Hynek Zohorna (pro Pavču). Skvělá zpráva, jedeme směr Rondo do FanShopu. Vyzvednuto, stačí se jen vrátit přes Komárov na naši trasu. Cyklostezka kolem Svitavy přes Brno byla sice klidná, ale né moc záživná. Za to z Obřan až do Bílovic, jedním slovem nádhera. Opět podel řeky Svitavy, už po dokonalém asfaltu a nádherným lesem. Cesta i čas pádí, ani to neřešíme a najednou jsme v Bílovicích.

Naše první zastávka je u pekárny kde si kupujeme výborné pečivo a v hospůdce malinovku a kofolu. Po delším odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu okolo Myslivny Lišky Bystrošky a dále přes kopec kolem Resslovi hájenky na silnici spojující městkou část Brno Lišeň s Ochozí u Brna. Kopec to byl dosti strmí, ale nás nezlomil. Po vyjetí byla vidět Stará Lišeň a nad ní provazce dosti silného deště, zřejmě ustupujícího, protože čím více jsme se blížili, tak déšť nikde. Ale dle kaluží bylo znát, že pršelo vydatně,  a tak jsme pokračovali stále v suchém oděvu. Cesta se nám krátila a my se blížili k Šlapanicím, kde jsem v muzeu zakoupil Turistickou známku. Už zbývalo pár kilometrů a my se přesto rozhodli ještě pro jednu limonádu a točenou zmrzlinu,      U Laštůvku v Telnici si tedy dáváme do nosu…… Děti už volají rodiče k domovu, sedáme na kola a posledních pět kilometrů probíráme výlet, co se tak náramě vydařil.

Sportu zdar a cyklistice zvlášť.

Do Víru přijíždíme autem s koly na nosiči v pátek v odpoledních hodinách. Slunce je opět spalující a my vyprahlí z cesty, se občerstvujeme u našich milých Ondrů. Dlouho jsme se neviděli, tak si máme o čem povídat. Už i Monička od poslední návštěvy pěkně povyrostla. Po dlouhé konverzaci se blíží večer a venku se kapku ochlazuje. Nejlepší doba pro večerní opékání špekáčků a posezení u ohně. Vydrželi jsme téměř do půlnoci. Monička usnula Haničce v náruči. To je impulsem, že i my jdeme spát.

Okolo šesté hodiny ranní mě budí déšť, snad není po výletě. Při pohledu na bouřkový radar se jedná pouze o krátkodobý déšť. Nicméně výjezd Okolo Vírské přehrady oddalujeme na devátou hodinu. Když se čas přiblížil sedáme na kola a vyrážíme vstříc dobrodružství. Už za obcí Vír nás nemine pěkné stoupání na 76 metrů vysokou hráz. Pár fotografií a jedeme po silnici do ještě většího,  nebo-li delšího stoupání směr Dalečín. Zdá se to nekonečné, šlapeme zhruba sedm kilometrů stále do kopce. Jak stoupáme, tak nelze opomenout krásy zdejší malebné přírody. Zhruba po čtrnácti kilometrech přijíždíme do obce Dalečín. Děláme si přestávku u torza hradu. Je tu klid a krásně, co více si přát. Snad jen, aby volno nikdy neskončilo. Zpáteční cestu jsme zvolili okolo břehů Vírské přehrady. Vždy si říkáme jak krásnou přírodou projíždíme, ale tady to platí mnohonásobně. Snad každý kilometr zastavujeme a fotíme a fotíme. Nelze se s Vámi o tu krásu nepodělit. Níže uvedený odkaz na fotogalerii mluví sám za sebe…..

⇒FOTOGRAFIE⇐

Vyjeli jsme autem kvůli počasí, až v odpoledních hodinách. Výchozí bod pro cyklovýlet byli Velké Bílovice. Z Bílovic jsme jeli krásnou cyklostezkou místními vinohrady k první zastávce do Dolních Bojanovic k dobrým známým. Byla to velice příjemná a milá zastávka s vynikajícím občerstvením. Domů jsme dostali ještě dvě láhve lahodného vína. Ještě v místním obchůdku na doporučení, koupili výtečný Ratíškovický chléb.

Opět vinohradem a nově vybudovanou cyklostezkou jsme dorazili na obecní úřad do Nového Poddvorova pro Turistické známky (TZ). Pár kilometrů od úřadu je pěkná 30 metrů vysoká rozhledna. Jelikož se bojím výšek, tak na rozhlednu musela Pavča, vyfotit tu okolní krajinu. Po rozhledně následovala prohlídka větrného mlýna ve Starém Poddvorově. Mlýn byl už zavřený, ale i z venku byl pěkný. I když tedy neměl lopatky (zřejmě rekonstrukce). Byla zde i malá hrazda na které jsem se musel předvést jak ovládám padlou holubici. Ano, hádáte dobře. Následoval pád a…. au.

Poslední pátou TZ jsme zakoupili v Prušánkách společně s vychlazenou Kofolou. Dále už následovala jen cesta k autu. Opět to byl skvělý a krásný výlet.

⇒FOTOGALERIE⇐

První zastávku máme ve městě Dolní Kounice, kde v TIC kupujeme naše oblíbené Turistické známky. Sluníčko už plně topí, proto sedáme na kolo a necháme se ochlazovat příjemným větříkem. Máme za sebou dvacet kilometrů převážně po silnici.

Další kilometry směřující k městečku Ivančice vedou už lesem okolo řeky Jihlava. Cesta je místy úzká a dosti „hrbatá“, ale romantická. S Pavčou si libujeme místních krás a hlavně lahodného chládku. Projíždíme chatovou oblastí kde na nás „zírají“ obyvatelé chatek. Že by neviděli cyklisty? Zhruba po deseti kilometrech přijíždíme do TIC Ivančice a v Penny si kupujeme nějakou tu svačinu. Kilometry příjemě ubíhají a zhruba ve 12:00h přijíždíme pod Templštýn. Tam se naše cesty musí rozdělit. Jelikož bychom se s koly na zříceninu nevyhrabali, tak zůstávám u kol. Pavča se vydala po žluté zhruba půl kilometru nafotit Templštýn.

Než se mě Pavča vrátí, usadil jsem se v brodu Jihlavy, kde si umývám a ochlazuji upocené tělo. Když v tom si všimnu topící se včelky. Jako správný Mič Bjukenen včelku zachraňuji pomocí dlouhého a pevného stébla trávy. Záchrannou akcí dávám včelku na list keře, kde ji nechávám se usušit na sluníčku. Mezitím vyhlížím moji Pavču, která zhruba po padesáti minutách stále nepřichází. Ve volném čase zakusuji koblihu a koláč. Po hodině odloučení, je vítání, už je tu. „Za rohem je občerstvení“ říká jeden místní cyklista. Mrknem s ženou na sebe a jedeme. Vodu máme, ale kombajnérka je jen jedna. Dáváme si každý jednu a před sebou už máme jen kousek Na vyhlídku Biskoupky. Terén je strmý a kamenitý. Nicméně mě to neodradí. Ač bych tušil co mě čeká, nelituji.

Cíl dosažen, teď už jen cesta zpět. V Ivančicích slyšíme za zády v dálce hřmění. Černá obloha nevěstí nic dobrého. I přes šedesát kilometrů v nohou usilovně zrychlujeme. Neradi bychom zmokli…. ovšem bouře je rychlejší a při stoupání v Němčičkách začíná kapat. Doufáme, že to stihnem do Bratčic na zastávku. Na zastávku přijíždíme už téměř mokří, ale zastávka je pěkně zastřešená a poskytuje nám solidní ochranu před průtrží. Po čtyřiceti minutách přestává pršet a my jedeme k domovu…….

⇒FOTOGALERIE⇐