A ejhle! Ztráta paměti! A já po necelých dvou letech plánuji opět cestu do Vídně. Oslovuji Michala jestli by se nechtěl vypravit se mnou, on souhlasí.

Dva dny před odjezdem se scházíme, abychom se domluvili na detajlech. Ptáme se manželek, zdali nechtějí s námi. Odpověď je jasná a výstižná. „Chlapci děkujeme, ale nemáme zájem.“ Volíme termín na neděli 29 dubna 2018 v 04:00h…..

Je neděle a mě se nějak nechce vstávat, posunuji budík o deset minut. Ovšem další zvonění a vstávání je nevyhnutelné, co kdyby Michal stál už před domem. Po ranní snídani a hygieně se oblékám do sportovního a zároveň i něco teplého, je přeci ještě duben. Upevňuji tašky a nezbytnou výbavu na kolo, když v tom vidím jak za vraty přijíždí Michal. Se zdviženou pravicí se vítáme. Já zapínám GPS a pomocí aplikace Strava začínám nahrávat už můj pátý cyklovýlet do Vídně během čtyř let. Loučím se s ženou a jedeme.

Už víme co nás čeká, tak jedeme v poklidu s cílem „Až tam dojedeme, tak tam budeme.“ Je krásně a zhruba v Žabčicích se začíná rozednívat. To bychom mohli stihnout východ slunce v Pasohlávkách u jezera. A také to tak je. Děláme si malou přestávku pro fotografii. Ideální romantika pro dva blázny (tak nás aspoň nazívají kolegové). Přeci jen v jeden den, je to slušná porce kilometrů. Další zastávku plánujeme U čápů. Tam přijíždíme zhruba v 6:45h. Je teplo, tak jdeme do letního a libujeme si jak nám počasí přeje. Michal velí a my jedeme do Hevlína. U Hevlína už začíná foukat proti vítr, to ovšem není ještě ten vítr co nás bude od Laa a.d. Thaya provázet až do Vídně. A že to byl vítr! Do Loosdorfu po rovině bylo jako do kopce. Tohle nedám Michale. „Stačí jen po ceduli Romane“ s nadhledem mě odpovídá. Nic méně časem zjišťujeme, že to jinam nedáme.

Na odpočívadle před Asparn an der Zaya, našem oblíbeném místě si dáváme delší pauzu. Opleskaní větrem a kopcemi zničení, vyndáváme svačiny z domova. Mě se v hlavě honí myšlenka vzdát to a navrátit se domů. Ovšem když si vzpomenu na Svatě Božáka a jeho RAAM, který jel dvakrát, tak se přeci nepodělám z jedné Vídně. Někde jsem četl, že v 97% je to o hlavě. Dávám tedy hlavu z krku dolů a jedeme….

Paasdorf – jen pro zajímavost. Tam jsem se fotil při mojí první cestě do Vídně. Bylo to před čtyřmi lety (2014) a patnácti kily.

Je 14:45h a my opravdu dosáhli vytouženého cíle. Pár fotografií a můžeme pomýšlet na návrat. Jen doufáme, že zpět nám bude pro změnu foukat do zad. A také se tak stalo, a bylo to velmi příjemné. Cesta tedy příjemně ubíhala. I přesto jsme byli vyprahlí a žíznivý. Jenže byla neděle a v Rakousku vše zavřené. Proto jsme doufali, že v Novém Přerově stihneme hospůdku Pod rákosem. Tam dojíždíme za tmy a paní nám musí oznámit, že zavírají. Michal prosí aspoň o jednu limonádu. Paní nás bylo líto, tak udělala vyjímku a ještě nás obsloužila. Chlazená limonáda ve mě jen zašuměla. Na blízké zastávce se teple oblékáme, protože se přeci jen ochlazuje. Do Měnína přijíždíme 23:45h. A věta „Už nikdy nepojedu“ nezazní. Víme, že pojedeme zas. I přes ten krutý vítr to byl super výlet. Michal odjíždí do Kobylnic za svoji rodinou. A já unavený, ale šťastný, že jsem doma jdu do sprchy a po doplnění tekutin spát.

Již další neděli jedu pro změnu na další cyklovýlet. Ovšem se svojí ženou a to z Lanžhotu do Bratislavy.

⇒FOTOGRAFIE⇐